Už jste někdy psali blog, zatímco v místnosti, kde píšete, se vyskytují tři další lidé a mluví a mluví? Nezdá se vám to jako taková překážka? Ok, mně taky ne. Ale jako překážka se mi zdá, že nemůžu dělat nic jinýho, než bezmyšlenkovitě brouzdat po netu nebo si číst detektivky. Páč učit se prostě nejde. Ten čtyřlůžkovej pokoj mi už leze na nervy. Nejste ani chvilku chvililenku o samotě. Furt někdo přichází, odchází, v různou denní a noční dobu. Stále někomu chodí návštěva a ta permanentně vykecává. Soukromí nemáte ani na záchodcích, protože tam nejdou zavřít natož zamknout dveře.
Mám sice štěstí, že moje spolubydlící jsou nadprůměrně tiché a hodné slečny, nicméně, když je hodně tichých a klidných slečen, může to bejt občas horší než jedna divoká, která ale občas vypadne...
Čímž nechci říct, že já na ně nepůsobím podobně. Je mi jasný, že tahle nakrknutost je vzájemná...jenže co naděláte...
O víkendu jsem tu byla jenom s jednou(!) spolubydlou, ale začaly jsme si lízt na nervy. Taková tichá domácnost. Nemluvíte na sebe, nevšímáte si sebe, ale víte, že tam ta druhá je, a že si nemůžete nahlas ani brouknout, zanadávat nebo se zachechtat, aniž by to tu druhou (začtenou do anatomie) nevyrušilo.
Včera večer jsem se tomu snažila vyhnout a utekla jsem na bowling. Oh, to zní pateticky:))) Každopádně, bowling jsem našla, naše mládež tam taky byla, a tak se mi podařilo strávit třicet minut nádherným sebeztrapňováním se...jasně, oni choděj už půl roku a já byla poprvý, ale asi nemám dostatečně silný nervy, takže mě neskutečně iritovalo, že mi koule pořád padaj do žlábků, namísto aby se koulely po dráze. Navíc se mi vynořil starej komplex z hodin tělocviku, kdy jsem nikdy nebyla schopná se někam trefit, něco chytit, někam doskočit, někomu přihrát a podobně. A pak mě nikdo nechtěl do týmu a zůstávala jsem jako poslední, která na někoho zbyla, a to ještě ten dotyčnej tým protočil oči a zavzdychal. Brrrr. tak přesně tohle se mi včera vynořilo. Navzdory tomu, že naši mládež znám už zhruba deset let a oni znají tím pádem i moje přednosti, stejně, stejně se nerada ztrapňuju...
Teď jdu se spolubydlícíma do divadla. Holky jsou nadšený už jenom z toho, že jdeme DO DIVADLA. Jejich nadšení jim závidím. Protože mě taky zajímá, jaká ta hra bude. V rámci nadšení a sbratřování (sesteršování) jsem zhruba před měsícem odsouhlasila, že jo, že půjdu s nima...tak snad to bude aspoň trochu dobrý. Ach jo. Sama si říkám, proč jsem takhle podrážděná na ně...chudinky malý...leda že by v tom bylo PMS...(viz IT crowd)
Je to útěcha od někoho, kdo má na hlavě medvěda? :D<br />
(jo, je, ale pšššt)
Už je to tak, matičko.<br />
(dovolím si napojit: jo, já jsem taky divná)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.