...to tě posílí...a co by to bylo za život, kdyby si člověk nemoh postěžovat :)

Polské putování III.

25. 7. 2015 16:17

Den třetí. Zatímco Česko úpělo pod čtyřicítkovými vedry, my se teprv pomalu šplhali přes dvacet. Čekala nás cesta mírně na jih, přes městečko Olsztyn a oblast Mazurských jezer až do Varšavy, kde jsme měli nocovat. Přejezdy to byly krušné, tři a půl, jeden a půl a potom zase tři a půl hodiny v autobuse. 

Nepochopila jsem, proč zrovna Olsztyn. Ne že by to nebylo pěkný městečko, ale zas tak speciální se mi nezdálo. Z celýho Polska že vybrali právě tohle - čekala jsem nějakou pecku. Nicméně na prohlídku plus oběd jsme měli hodinu a půl, možná bych extra skryté krásy objevila až po delším pobytu... trhla jsem se tedy a pelášila po svý trase. V místním zámku žil pár let Mikuláš Koperník, a tak mu před branou postavili sochu. Sochu využívají turisti zejména k tomu, aby Mikuldovi hupsli do náruče a nechali se zvěčnit. Však má taky pěkně oblýskanej klín (ve vší počestnosti).

Prošla jsem si centrum, objevila jeden evangelický kostel (jediný v celém Poslku, co jsem po cestě spatřila) a prolezla i několik chrámů katolických. Musím říct, že to teda podle mýho Poláci s úctou k Janu Pavlu II. trochu přeháněj. Jeho obrazy, fotky a rytiny a sochy jsou všude! Chrámový dveře byly vyzdobený rytými motivy ze života tohoto čerstvýho světce, uvnitř kostela na levý straně obraz Ježíše a na pravý obraz Jana Pavla, no to mýmu vkusu skutečně neodpovídá. Nicméně ani já jsem neunikla DžejPí-mánii - na tržišti jsem si koupila velkýho černýho plyšovýho kocoura a pojmenovala ho Wojtyla. Kapitán Morgan má konkurenci, doufám, že mi Wojtylu nepočůrá...

Následoval přejezd do Mazurské jezerní oblasti. Oblast je to veliká, pěkná, turistická a (nečekaně) plná jezer. Největší má myslím něco přes 100 km čtverečních a je jich tam nasekanejch skoro 5.000. My zastavili v městečku Mikolajki. Turismus jak vyšitej, samozřejmě čistě lokální, s jednou výjimkou - zrovna sem jezdí poměrně hodně něměckých zájezdů, možná vzpomínají na pruskou nadvládu. Všude jachty, plachetnice, motoráky, vafle, lody, slunce a mraky. Místo zlatý rybky mají na náměstí u kašny rybku stříbrnou, na řetězu, nějakou jakože patronku místního města. Jmenuje se šíh. Takhle to teda pani průvodkyně vyslovovala. Přání sice neplnila (rybka, nikoliv průvodkyně), ale měla na starosti zachování vysokého počtu ryb v jezerech, což bylo pro obyvatelstvo kruciální. Když chcípla, tak do jezera ponořili napodobeninu, aby si ryby myslely, že tam furt je a chrání je, tudíž aby nikam neodešly a nechaly se spořádaně chytat místními rybáři.

V Mikolajkách se mi líbilo, poměr teplota/slunce/vítr byl optimální a klidně bych tam zůstala dýl. Ne tak moje kolegyně z obludária, které konstatovaly, že ony by se tam unudily k smrti a co s takovou jachtou, to je tak trapně nóbl přece, fuj! Objevila jsem u parkoviště jednu sámošku, nikoliv ovšem Žabku nebo Carrefour Express, ale relikt z doby ledové...ehm socialistické. Vzhled, sortiment i chování prodavaček odpovídaly realitě normalizace, což jsem považovala za dost zvláštní, vzhledem k tomu, že prodavačky byly mladé a v takovém turistickém městě by jistě nebyl problém udat velký výběr zboží. No, se žádostí o bagetu jsem nepochodila, spokojila jsem se tedy s paštikou z jakéhosi podezřelého kura a s poslední houskou z regálu. Bráchům jsem koupila "perník Koperník".

Přejezd do Varšavy byl opravdu velmi dlouhý. Nakonec jsme uprosili průvodkyni a řidiče, aby zastavili na pumpě (po asi 3 hodinách jízdy) a jelikož jsme prý neměli čas čekat frontu na záchodky, průvodkyně to rozsekla slovy "Tady je takový pěkný křoví, takže pánové doprava, dámy doleva". K autobusu se přiloudali dva toulaví psi, vlčák a nějaký mixlý šteně, krásní pejsci, mazliví a milí, ale hladoví a zanedbaní. Nevím, jestli je někdo vyhodil u dálnice a jak dlouho už u pumpy žijou, jen doufám, že tam zastavuje hodně zájezdů s lidma, co se rádi podělej o svačinu. Měla jsem jen zbyteček paštiky, a tak jsem vběhla do obchodu u pumpy doufajíc, že budou prodávat třeba aspoň šunku. Usmálo se na mě štěstí a v regále jsem objevila jednu osamocenou konzervu psího žrádla (že by ostatní vykoupili další psí fanoušci?). Vysypala jsem ji pejskům a ti ji během pár vteřin měli v sobě. Nevím, jak to funguje v Polsku s nahlašováním a odchytem opuštěných psíků, ale držím jim palce!

Varšava nás překvapila moderníma věžákama, ultrahypervysokýma domama a nádražím a vůbec, takovým jako luxusním dojmem. Arcihňup si z autobusu fotil každej barák, no, pokud chce mít foťák zaplněnej rozmázlejma obrázkama se sklem autobusu a půlkou domu, budiž mu to přáno. Konečně jsme se přiblížili k hotelu Premiere Classe (název je takovej celkem oxymoron, kdo pamatujete Formule, tak vězte, že tohle je ta "luxusnější" varianta Formulí :-D). Ještě asi dvacet minut jsme se motali kolem hotelu, protože autobus se nevešel do uliček, jimiž se k Premiérce jede. Já už byla úplně říčná, totálně vymrzlá z autobusu (většinu cesty jsem měla šátek přes hlavu a obličej, jelikož m pálil nos a oči z toho vzduchu, seděla jsem v kabátě), hladová a utahaná. Měla jsem připlaceno za jednolůžkový pokoj, jenže to většinou znamená, že dole na recepci stojíte a čekáte nejdýl, protože nejdřív se vydávají klíče ke dvoulůžákům, lidi se zmateně vyptávaj, kdo spí s kým a kde je výtah a na vás se dostane až na konec.

Pokoje v Premier Classe jsou opravdu ukázkou vytříbeného minimalismu. Nebylo ani kam si odložit kufr. Při cestě kolem postele jsem se mlátila do hlavy o televizi, zavěšenou podivným způsobem tak, aby co nejvíc překážela. Skočila jsem si ven do večerky pro místní koblihy, brusinkový pivo a vodu. Doufala jsem v klidnou noc. Bohužel jsem měla okno do vnitrobloku, v němž se v přízemí nacházela restaurace. Restaurace zavírala poměrně pozdě a seděla v ní vysmátá skupinka Poláků, co s postupujícím večerem čím dál hlasitěji pořvávali a zpívali. Paní průvodkyně nám během jízdy předčítala z Xenofobního průvodce po Polsku a zmínka o polském zpěvu tam byla. Totiž že nedostatek talentu nahrazují hlasitostí a nadšením. Jop, tak to platí :-D

Čekal nás půlden ve Varšavě a následný přejezd (5 hodin) do Krakowa. A o tom zase příště. 

Zobrazeno 1018×

Komentáře

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková