...to tě posílí...a co by to bylo za život, kdyby si člověk nemoh postěžovat :)

Polské putování I.

19. 7. 2015 20:48

Jsem v Posku! Na dovolený! A budu o tom psát cestovní deníčky.

 

Milí přátelé, je to tu, po dlouhé době (taky jsem pěkně dlouho neměla dovolenou) další řádka ukrutných dobrodružství.

Ne, nestačilo mi to v roce 2011 a 12, a tak jsem se opět přihlásila na autobusový zájezd. Sama. Totiž, budˇ se mnou někdo chtěl jet do Polska, ale neměl peníze, nebo měl peníze, ale nechtěl jet  do Polska, a nebo měl chutˇ i peníze, ale neměl dovolenou. Vyzbrojena předchzími zkušenostmi připlatila jsem si tentokrát za jednolůžový pokoj, ale jinak je koncept stejný: čtyřicet lidí si spolu sedne do jednoho autobusu a jede se. Samozřejmě, složení autobusového zájezdu po Evropě bývá dost typické: z 90% květáci a plešky (tj. naondulované seniorky a eh...odvlasení senioři) a 10% podivných případů, co jezdí na dovolenou sami. Jako já.

Letošní várka účastníků zájezdu je ozvláštněna jedním ultimátním hnˇupem, jednou cvoklou paní s dcerkou (přičemž je jasné, že ta holčička má větší rozlišovací  komunikační schopnosti než její chudák maminka), následuje jedna dvojice otec-syn se vzhledem typického českého balíka (ponožky v sandálech, zarudlý zátylek a pivní mžourající očička included) a dvojka řidičů-vtipálků (slivovici neprodáváme, tu jsme vypili sami, hahahaha). Ach ano, a paní průvodkyně, která nosí na hlavě háčkovanou růžovou čepičku s cecíkem uprostřed, takže vypadá (nemůžu si pomoct), jako by měla na hlavě nˇadro. Ale chápu to, furt lepší než všude mávat deštníkem.

Vyrazili jsme z Prahy jednoho horkého letního večera. Pan řidič vtipálek napálil klimatizaci na asi 12 stupnˇů, takže ještě než jsme dojeli do Pardubic, už jsme vypadali jako zájezd mudžahedínů - kolem hlavy omotané turbany, totiž šátky, bundy a mikiny, abychom uchránili obličej před ledovým vichrem proudícím z klimatizace (ne, nešlo to vypnout, ptali jsme se).

V Pardubicích a Hradci jsme nabrali zbytek a pak vyrazili směr Náchod a přes polské hranice na sever. Při poslední pauze před hranicema jsem se pokusila o sociální experiment. Vytáhla jsem cigaretu a zapálila ji, čekajíc, že se kolem mě shlukne skupinka příznivců omamného dýmu a spřátelí se a já budu mít důkaz, že kuřáci to mají v sociálních situacích jednodušší. Já teda nekouřím, maximálně jednu krabičku ročně. Si to spočítejte, to není moc. 365/20, to vychází na jednu osmnáctinu cigarety denně.

Cigareta nikoho nenalákala, kdežto když jsem se před autobusem začala protahovat, abych ulevila zuhlým zádům a nohám, to se teprv kolem mě začaly shlukovat davy. Jeden pán ve sportovní mikině si nejspíš pomyslel, že provádím-li fyzickou aktivitu, jsem jeho kolegyně a začal se se mnou okamžitě bavit, jako bychom se znali léta. Prostorově výrazní manželé stojící opodál si začali nesměle protahovat lýtka a přitom mě po očku sledovali. K brilantní dohře ovšem došlo dneska, kdy se ke mně přitočil příjemný šedesátník (s vizáží Seana Conneryho o třicet cm kratšího) a pošeptal mi do ouška: "Slečno, vy něco děláte, žejo? Cvičitelka jogy, nebo tak něco, já Vás včera viděl a to bylo úplně jasný, že jste profesionálka?", čímž mi způsobil záchvat smíchu a já musela poodejít do jinéh sálu, aby si chudák pan průvodce po hradu nemyslel, že se směju jeho výkladu. Vy, kdo mě znáte, víte, že sport je pro mě v podstatě sprostý slovo, na veškerý hry jsem levá a cvičím jen proto, že musím.

Každopádně pro zbytek zájezdu jsem od včerejška Sporty Spice a hotovo. Ještě bych se přece jen vyjádřila k osazenstvu. Předtsavte si Mo´dní peklo. Naživo. V zářivých odstínech béžové, šedé, do půli lýtek vytažených ponožkách trčících z fake crocsů, v praktických vestičkách s mnoho kapšiškami, v krabiocidních polyesterových trikách, s trvalou, o které mají noční můry všechny kadeřnice pod padesát, s rybářskými kloboučky na šnˇůrkách a s nezbytným pepíkovským tělesným odérem, protože my přece nebudem použivat dezodorant, vidˇ, mamko, to je nějakej západní vejmysl, stačí, že jsem se ráno polil Pitralonem. Dobře, chápu, že nás včera čekal noční přejezd a na noc v autobuse je potřeba obléknout se prakticky. Dneska spíme v hotelu a tudíž dávám našemu zájezdu ultimátum do zítřejšího rána, jestli nepřijdou k snídsani oblečeni vkusně, lámu nad nima hůl. Ne že to nejde, dneska v Malborku jsme potkali zájezd anglických důchodců, jéje, obléknout se jednoduše, pohodlně, slušně,  stylově a se vkusem totiž jde. A vážně na to nemusíte mít miliony.

No nic, v Malborku jsme se držela s grupou, ale jen co jsme dojeli do Gdansku a dostali informace, odkud se odjíždí a v kolik, vypálila jsem tryskovou rychlostí pryč od smrdících pepíků a doufala, že je nikde ve městě nepotkám. Já nevím co je to za českou specialitu. Nevkusně oblečený turisty potkávám všude, obzvláštˇ Rusové (výjimky prominou) jsou na tohle experti, ale největší smradˇoši jsou prostě Češi.

A tedˇ už konečně něco o těch bájných místech, která jsme navštívili. Jelikož jsme do přímoří dojeli moc brzo (asi tak v pět ráno), čekali jsme hodinu a půl na parkovišti, abychom potom za ranního kuropění v osm hodin stepovali před vstupem do sídla řádu německých rytířů (otevírali v devět), obávaného a slavného hradu Malbork. Teda. Myslela jsem, že to bude velkej a hezkej hrad, něco jako třeba Pernštejn nebo Zvíkov, ale jinak nic extra. Tohle sice stojí na placce, ale je to OBROVSKÝ. Rozsáhlý. Spodní hrad, střední hrad a horní hrad - společně zabírají plochu poloviny Vatikánu. Dvouapůlhodinová prohlídka uběhla jako jedním frkem, protože tam prostě je hrozně moc místností, chodeb, ulic, zákoutí, sklepů, paláců, ložnic, nádvoří...ve středověku byli plně soběstační, postavili si tam vlastní pekárnu, mega kuchynˇ, vlastně dvě, asi čtyři studny a skoro třicet záchodů. Dneska už není středověk, takže k tomu všemu se ještě z brán mezi každou částí ozývá nahrávka ptačího křiku, aby odradila holuby. Jo, co pár minut ze z éteru ozve skřehotání nějakýho toho dravce nahranýho na mp3, aby holubi nesedali na hrad a nekadili na něj.

Navzdory tomu, že hrad se brzo zaplnil a simultánně probíhalo víc než deset prohlídek v různých jazycích, podařilo se mi nenechat se rušit a nechat se vtáhnout do příběhu. Všechny moje nedávno čtený nebo zhlédnutý příběhy mi ožívaly pod rukma. Šla jsem tmavou chodbou a už už čekala, že za rohem bude drak. Koukala jsem v kuchyni na nádobí s už už jsem slyšela kuchtíky, jak se dohadujou, cítila upečený chleba a viděla velmistra řádu, jak ochutnává dvorskou krmi. Já vím, mám moc živou fantazii, ale co už. Každá malba, každej opracovanej kámen ke mně promlouvaly.

Slyšeli jsme extrémní možství těžce historických význačných údajů, z nichž si pamatuju jen to, že čeští žoldáci nedostali zaplaceno a tak se přidali k druhý straně a prodali Malbork protivníkovi, tudíž nebyl nikdy dobyt silou, jen...prodán. No jo, holubiččí povahy :-)

Následoval přejezd do Gdansku a tříhodinový rozchod. Respektive, většina osazenstva se držela paní průvodkyně, já si odskotačila pryč a velmi usilovně se snažila ucítit mořský vzduch, nebo ještě lépe dostat se až k moři. Gdansk sice leží na pobřeží Baltu, tedy protéká jím řeka Motlawa, která o pár kilometrů dál ústí do moře, ale přímo z centra města se na pobřeží nedostanete. Kdybych měla víc času, tak si sednu na tamní MHD, linku F5 a nechám se dovézt na pláž, jenže ferry číslo pět jezdila jednou za hodinu a cesta jí trvala skoro hodinu (to také proto, jelikož zastavuje na takových stanicích ajko třeba Žabí krok (pokud se pohybuje žabím krokem, nedivím se, že to trvá tak dlouho). Jistě víte, že Polákům připadá čeština strašně legrační a můžou se umlátit smíchy, když slyší třeba takové slovo "dupačky". No, tak obdobně legrační zas připadá nám tahlencta polština. Tudíž, kromě ulice Žabí krok tu mají taky ulici Kocurki a když na vás Polák zakřičí "DOPIČA", tk jakkoliv trudně se tváří, chce vám pouze sdělit, že ta voda je skutečně pitná.

Gdanks se mi líbil ze spousty důvodů. Většina z nich je velmi osobní a nepřenosná, ale každopádně pozitivní, třeba těch 407 schodů do zvonice pro mě byla obrovská výzva, ale chtěla jsem vidět moře a tak jsem tam skutečně VYLEZLA. Mnohokrát jsem se ztratila, protože s mapkou, která zachycuje jen půlku ulic (jakože ulice všechny, ale jen půlka z nich je pojmenovaná), toho moc nenaděláte, ale VŽDYCKY jsem našla cestu zpátky, aniž bych se musela někoho ptát (ne že by bylo špatný se ptát, ale chtěla jsem to dokázast sama). A to, co jsem slyšela hrát a zpívat v kostele sv. Brigidy, mě naplnilo tak nadpozemským štěstím, že jsem prostě jenom seděla a brečela. Nebyla jsem sama, kapesníčkem si tam otíralo oči vícero návštěvníků. Ta hudba a ten prostor, neskutečný, neuvěřitelný a nádherný. Snědla jsem rybu, co se jmenuje nějak jako flandra a neudávila jsem se kostí! Komunikovala jsem česko-anglicko-německo-polsky s místníma a strašně mě to bavilo (tedy...já komunikovala česky, anglicky a německy, oni polsky):-D Viděla jsem Černou perlu a taky plovoucí stánek s tím nejdůležitějším, co může Gdansk nabídnout - PIWO I RYBY.

Teˇd sedím v hotelu, co pamatuj snad ještě pruskýho císaře, a pokud ne, tak asponˇ soudruhy komouše, protože je teda ohavnej a starej až hrůza, ale naštěstí má wifi a teče tu teplá voda, takže materiálně jsem uspokojena a estetické vjemy pro dnešek vypínám. Koneckonců vypínám už i ten laptop.

Omlouvám se za podivně psané háčky u některých písmen, mám tenhle tablet půjčený a nějak to nefunguje! 

Zobrazeno 1463×

Komentáře

Ferenc

Omlouvám se za OT, bude zveřejněno dokončení severského snění?

Eleeshebat

Omlouvám se, já to nedokončila? No toto, budu na to muset mrknout :-)

dromedar

Když přijde na smažení lidí ve společenských peklech počínaje tím módním, nevidím pro sebe jiné sebe sama nepopírající východisko ze situace než "to se mi nelíbí".

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková