Po mírných, ba až chladných dnech se počasí přehouplo k třicítkám a chystalo se ještě si šplhnout - to vše samozřejmě ve dnech, kdy jsme měli v plánu celodenní bloumání po městech - ve středu Varšava, ve čtvrtek Krakov.
Na druhou stranu, aspoň nepršelo, že? Člověk nemůže mít všechno.
Varšava je velmi zvláštní město. Kvůli téměř kompletnímu zničení byla většina města znovu vybudována po konci války. Popravdě, přijde mi, jako by válka skončila předloni, protože všude po městě vidíte jeřáby, lešení, bagry, kopáče, jámy a stavební dělníky. Ne že by to nebylo pozitivní, ale z pozice fotografa-turisty jsem musela vyjádřit svou nespokojenost, jelikož každé historické či magické zákoutí města bylo okupovány výše zmíněnými stroji a lidmi. To se pak těžko vytváří kompozice.
Město vypadá skromně, ale tváří se hrdě. Najdete tam univerzitu, moderní hučící metropoli a příjemné staré centrum. Co se týče krásy domečků a paláců v nejstarší části, jsem zmlsaná Prahou, takže zas tak moc mě okolí Starého rynku neuchvátilo, na druhou stranu v Praze neseženete tak úžasně dobrý vafle se smetanou a už vůbec ne za tak úžasnou cenu.
Většinu dne jsem po střídmé úvaze strávila ve dvou tamních parcích, jelikož takovej blázen, abych ve 35 stupních courala v poledne přes rozžhavené centrum, nejsem. Navíc, parky se jim ve Varšavě skutečně povedly. Ten den jsem se odvážila obléct si červené letní šaty a kvůli horku jsem vynechala podprsenku. Pánské osazenstvo obludária bylo tak vyvedeno z míry, že se pokoutně snažili si mě vyfotit a pořád komentovali, jestli teda jako další den přijdu ještě s nějakým lepším modelem. S ledovým klidem jsem odvětila, že do Krakova se chystám samozřejmě v bikinách a pomyslela si, že to snad radši búrku, pokud nepřestanou mít tyhle kecy. Druhá míza, to je peklo, no. Moje kolegyně ze zadního sedadla mi zašeptala, že slyšela jednoho pána pobízet druhého pána, ať si mě taky vyfotí a když tento odporoval, že neví, jak by to doma vysvětlil, tak mu první pán spiklenecky vykládal, že může vždycky tvrdit, že jsem byla milenka řidiče nebo průvodkyně. Fuj. Koukám, že emancipace zatím moc nepokročila, resp. emancipace jo, ale posun v mužským myšlení evidentně ne.
Ať si teda každej, co chce, špitá, když ovšem Sean Connery (-30cm) přiběhl ke mně a prohlásil, že škoda, že jsem neměla ty červený šaty včera, když jsem se fotila Koperníkovi v náručí, to že by se mu líbilo a taky by si mě vyblejskl, odvětila jsem rozdurděně, že já tam nejsem pro jejich povyražení, ale že mám dovolenou. Aby bylo jasno, mně nevadí, když mi někdo složí kompliment, ale dělat to tak nešikovně, že to zní, jako bych byla nějakej objekt vhodnej akorát pro jejich vyfocení a ne osoba trávící zaslouženou dovolenou, akorát bohužel o 30 let mladší než oni a jejich zastydlej smysl pro humor, to mě fakt nebaví.
Po půldenní prohlídce Varšavy a barokního zámku Jana Sobiského plus zahrady poblíž následoval pěti hodinový přejezd do Krakova. Co vám budu povídat, tragédie jako předtím - tj. žádná dálnice, potom 3 km rychlostní silnice o dvou pruzích, pak zas okreska, zácpa v maloměstě, 60 km okreska, pak zas dva tři kilometry "dálnice", následně okreska, zácpa, vesnice, vesnice, vesnice a tak dále. Kolem deváté jsme dojeli do podivného hotelu Maria, jenž měl sice celé tři hvězdičky, zato tam netekla teplá voda. Což příliš neoceníte, když máte za sebou celodenní chození ve vedru a pobyt v upatlaném autobuse. Teplou vodu zapli někdy v jedenáct večer, kdy už jsme většina spali, protože snídaně byla další den - ano, v 6:45.
Krakov byl válečného běsnění víceméně ušetřen (míním teď architektonickou stránku věci, nikoliv utrpení obyvatel), takže tam tolik oprav neuvidíte a město je jako ze škatulky. Připomínalo mi takovou prahu střihlou Florencií. Taky se zdálo být jediným městem, které jsme navštívili, kde tak trochu počítali s mezinárodní turistikou, tudíž jste po městě našli anglické nápisy a asi 250 turistických infokoutků, kde se vám snažili prodat zájezd do Wieliczky a Osvětimi.
Nicméně na ten den hlásili kritická vedra a já jsem člověk spíš...severského typu (koneckonců to prohlásil i můj kožní lékař, když při preventivní prohlídce znamínek a pih - choďte taky, je to důležitý - prohládil, že bych se měla provdat někam do Švédska a na slunce pro jistotu radši vůbec nelézt. Kromě slunce situaci znepříjemňoval i vzduch, který by se dal krájet (už jen ta mlha kolem rybníčku Brčálníčku chyběla). A to bylo prosím pěkně teprv 8:30 ráno. Rozhodla jsem se pro následující plán: rychle oběhnu centrum, potom dojdu do židovské čtvrti, prohlédnu si ji a kolem jedenácté už budu v bezpečí nějakého parku ležet pod stromem ve stínu a jen se snažit neomdlít. Kolem druhé, pokud poleví to nejhorší, se zvednu a půjdu někam dál. Čas na rozchod jsme měli až do šesti, a opravdu nemusím stihnout všechno, pokud se nechci roztéct...
Moje plány zhatila městská policie v Krakově, které se velmi nezamlouvalo, že ležím v parku pod stromem na trávníku a z místa mě vykázali. Navzdory tomu, že jsem nebyla opilá, ani zdrogovaná, neměla u sebe alkohol a slušně mluvila anglicky. Postěžovala jsem si, že se mi z toho horka motá hlava a kam ji teda mám složit, Bylo mi řečeno, že si můžu sednout na lavičku. Lehnout prý v žádném případě. Prostě asi takhle, pokud chcete v Krakově odpočívat, vaše páteř musí být ve vertikálním směru, jinak přijde eMPík a nabacá vám.
Naštěstí se kolem půl jedné zatáhlo a po zbytek dne sice panovalo dusno, ale aspoň nepálilo slunce. Rozhodla jsem se zchladit v galerii polského malířství 19. století, kde mě to sice bavilo a taky tam měli krásných 22 stupňů, ale zvládla jsem to za tři čtvrtě hodiny a pořád mi zbývaly asi tři a půl hodiny ve městě. Nebojte, nakonec jsem to zvládla a viděla spoustu parádních věcí. V synagoze Lubavičských chasidů mě přemohlo dojetí a pláč, prošla jsem taky pár katolických kostelů - ne, vlastně jen jeden, zvenku se mi líbily, ale přišlo mi hloupý courat do každýho z nich a očumovat tam- nakrmila spoustu holubů, ochutnala pirohy a domácí zmrzlinu, koupila si dlouhý zvonáče (opět se potvrdila moje teorie, že v Česku prostě dlouhý kalhoty pro sebe neseženu a tudíž všechny moje džíny pocházejí z různých zahraničních misí. Říkám džíny, protože o jinejch ani nemůžu přemýšlet. Nevím, kam chodí nakupovat modelky, ale přijde mi, že pláťáky, manšestráky a tepláky se na 185 cm vysoké dámy prostě nešijí), zkoukla Wawel, navštívila muzeum jantaru a vyfotila kupu fotek.
Navečer jsme měli domluvenou ještě prohlídku solného dolu Wieliczka. Prohlídka trvala něco kolem dvou hodin, takže když jsme po deváté večer uondaní doklopýtali do autobusu, usnuli jsme všichni jako batolata a ani nevnímali dlouhej zpáteční přejezd do Česka. Wieliczku samozřejmě můžu jen doporučit, je tam krásně, můžete libovolně olizovat zdi, občas uslyšíte i nějakej ten výbuch, svezete se důlním výtahem a vyslechnete spoustu zajímavých informací. Teda za předpokladu, že netrpíte strachem z podzemních prostor. Schválně neříkám stísněných, protože stísněné to opravdu není. Vykutali tam spoustu místa:-).
Takže tak to bylo, Polsko (ne)snadno a rychle. Jako ochutnávka dobrý, určitě se tam někdy chystám, třerba až ze mě bude slavná herecká hvězda, tak přespím v hotelu Grand v Sopotách a podaří se mi tam strávit víc času než jen 45 minut. A možná do tý doby postavěj dálnice...;)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.