Polské putování II.

Estetické vjemy z hotelu Bliza jsem sice vypnout mohla, ovšem ty akustické odstínit nešlo. Celou noc jsem nespala. Ještě po desáté kdosi zapásil s ovladačem na televizi, kterou zjevně nedokázal ztlumit, kolem půlnoci měl poblíž někdo buď velmi hlasitý sex, nebo se díval na hlasité porno, a ve tři čtvrtě na šest se mi někdo začal dobývat do pokoje. Bušil a kopal zhruba dvacet minut, až jsem se neudržela, odemkla a za dveřmi našla překvapeně se tvářícího opilce, co si zřejmě myslel, že u mě na pokoji pokračuje párty. Ještě že jsem se večer zamkla (napadlo mě to jen náhodou, jsem zvyklá na hotelové pokoje zamykané kartou, které mají zvenku kouli, takže vám tam nikdo nevleze, tohle byla klasika s klikou a klíčem).

Snídaně se podávala ve tři čtvrtě na sedm ráno. Každý den. Vzhledem k tomu, že do práce vstávám v osm, to pro mě byla řehole (na dovolený vstávávat o hodinu a půl dřív než normálně?). Ale budiž, je to poznávací zájezd, musíme pilně poznávat a využít každičkou minutku, že?

Respektive, musíme využít každou minutu na to, abychom ji strávili v polské dopravní zácpě. Oni totiž v Polsku jaksi...nemají...dálnice. Na mapě jsem našla jednu ze severu na jih, jinak nic. A taky tam nemají městské (či vesnické) okruhy. I debilní Česká Bělá (omlouvám se Českobělanům) má objezd, aby se auta nesáčkovala uvnitř vsi, ale trojměstí Gdynie, Sopot a Gdaňsk prostě nemá žádnou dopravní tepnu. Těch 30km do Sopot jsme jeli hodinu a půl. Tím pádem jsme na celičké Sopoty, nádherné to lázeňské město, měli 45 minut. Švihala jsem si to z autobusu tryskem na proslulé sopotské molo, zatímco paní průvodkyně vykládala pomalu se valící mase našeho obludária o proslulém sopotském hudebním festivalu, kde vyhrála jakousi obskurní cenu v 70. letech Helena Vondráčková s písní Malovaný džbánek. Proč, proč si pamatuju takovýhle blbosti místo užitečných informací jako, kdy bylo molo sotaveno a jaký lázně tam vlastně mají?

Molo v Sopotech je největší a nejstarší dřevěné molo v Evropě, platí se tam vstup sedm zlatek a vede do...nikam. Resp. na konci stojí roztomilá restaurace, která byla v devět hodin samozřejmě ještě zavřená, takže ani slibovaný záchod jsme nemohli navštívit. Tryskem jsem přeběhla to obří molo zpátky a snažila se dostat se ve zbývajících patnácti minutách na pláž a aspoň se DOTKNOUT vody. Měla jsem pocit, že umřu, pokud se konečně nedotknu moře. Foukal vítr a oblohou putovaly dramatrické mraky, což je naprosto v pořádku, když jste na Baltu. Jen jsem si říkala, co tady asi dělala chudák Marilyn Monroe, která přespala v plážovém hotelu Grandhotel, na což místní dodnes rádi poukazují. I když, možná že si Marilyn taky užívala procházky ve vichřici a v dešti při patnácti stupních.

Přiznám se, v Sopotech jsem byla dost mrzutá. Ta dlouhá cesta a kraťoučkej pobyt mě dost zklamal. Ostatní byli ale spokojení a švitořili o tom, kolik fotek mají. Nevím, jestli jsem přehnaně kritická, nebo prostě zvyklá na určitý standard, ale když se mi nezamlouval hotel, silnice či komfort, tak jsem to okomentovala. Zbytek obludária to přešel slovy "už jsem bydlel/a i v horších" a "pamatuju busy bez klimatizace, takže to, že tu fučí ledový vichr, je vlastně paráda", popř. "no jo, jedem pomalu, ale tak hlavně že jsme zdraví". Nevím jak oni, já svoje fyzické i duševní zdraví pomalu ztrácela. :-P

 Následoval přejezd do Gdynie, kde jsme si konečně užili moře, co to šlo. A nejenom moře, ale taky lody (zmrzlina vytočená do závratné výše), gofry (úúúžasné horké vafle), lody, gofry, lody, gofry a přímořské suvenýry. Zájemci si zakoupili plavbu pirátskou lodí (tedy jakože plachetnice, ale jela na motor), takže jsme se dostali z přístavu i na volné moře, aby se do nás opřel pravej pobaltskej vichr. V Gdynii se zrovna konal závod takových těch titěrných plachetniček, co vlastně nesedíte v nich, ale máčíte si zadek ve vlnách, než provedete superrychlý obrat, abyste si ho mohli máčet zase na druhé straně. Plachty se bělaly na obozru v takovým množství, až to vypadalo, jako by moře bylo děravý. Paní vedle mě to okomentovala slovy "to maj ale dneska zrovna dobrej den na to plachtění, že jim fouká vítr". No nevím, řekla bych, že u Baltu je každej den vhodnej na plachtění.

V přístavu jsem si vymrzlá objednala žurek, což je tradiční polská polívka, takovej jako mix zelňačky a bramboračky. Polákům ale asi běžně ujíždí ruka s pepřenkou, protože to bylo velmi kořeněné (a o to lepší). Vymrzlí a vyfoukaní jsme se přesunuli do Slovinského národního parku, který se kupodivu nachází na polském pobřeží, poblíž vesničky Leba. Slovinskému parku se taky občas říká Polská Sahara, to aby byli geografové ještě zmatenější. Nicméně důvod pro pojmenování tady skutečně je, jelikož v parku se nachází vysoké písčité duny (až čtyřicet metrů), které vytvářejí celkem bizarní obrazce. Děti milujou válení sudů po písku, dospělí si užívají výjevy jak z Llana Estacada a Death Valley. 

Trhla jsem se od skupinky a vydala se nejdřív k moři. Šlo se asi kiláček příjemným borovicovo-březovým lesíkem. Říkala jsem si,že ty polské borovice opravdu hodně šumí, ale nebyly to borovice, děti, byly to vlny. U moře foukalo. Tady mi chybí správný termín, vsadím se, že Pobalťané mají aspoň dvacet výrazů pro vítr, stejně jako irové pro déšť. Tohle byl megavichr. Fučelo tak silně, že i ten jemňounkej písek, co lítal vzduchem, na odhalené kůži děsně štípal a odíral ji. Do toho zářilo slunce a pěnily se vlny. Paráda. Šla jsem po větru (proti by to ani nešlo), kráčela bosky pískem a vodou a jen existovala. To skutečně nebylo prostředí na hluboké exsitenciální myšlenky, tady jste se rvali s přírodou o každej krok. Natáhla jsem si svaly a trošku zvrkla oba kotníky, protože v tom písku se chodilo dost těžce, zvlášť do kopce, ale přesně kvůli tomuhle jsem na zájezd jela.

Když jsem byla unavená, rozhodla jsem se lehnout si na chvíli někam do závětří. Něco takového tam na pláži samozřejmě neměli, ale došla jsem zpátky do lesíka a uložila se na ukrytou paseku. Je to ale národní park a místní zvěřena mě krutě ztrestala za opuštění stezky. Do ramene mě štípla nějaká hmyzí obluda a skoro hodinu jsem měla pravou půlku zad v jednom ohni. Sice jsem ve své Kápézetce (kabelka poslední záchrany) nosila i týtríčko (tea tree oil počesku), ovšem hmyzákovi se podařilo mě uštípnout na místě, kam jsem si nedosáhla.

V sedm večer jsme odjížděli z parku a mířili do přilehlé rybářské vesničky Leba. Em, rybářské. Kdo by čekal staré chajdy ověšené sítěmi a na břeh vytažené veslice, ten by se mýlil. Leba je jeden velkej lunapark. Všude obchůdky se zmrzlinou, vaflema, hračkama, chlastem, hadříkama, plážovým vybavením, kebabem, pohlednicema a to celý se opakovalo pořád dokola. Leba byla plná turistů, tedy poslkých. Na cizince tam moc zvyklí nejsou. Což je vlastně fajn, protože to místu dodává jakousi autentičnost. Po prvním dnu jsem vzdala pokus domluvit se anglicky nebo německy a nasadila jsem styl "smíchám češtinu s pár slovenskýma slovíčkama a budu u toho hodně šišlat" a hele - domluvili jsme se. Hlavně, takový slova jako "prosím" a "děkuju", znějí v polštině velmi podobně, takže pak už stačí jen ukázat nebo přečíst název artiklu a jste za vodou.

Zatímco většina obludária vyrazilado přilehlých rybích restaurací (samozřejmě se jen podívat, oni přece nebudou utrácet za místní jídlo, stačí si totiž zajít do sámošky a koupit housku a salám, natož aby si koupili jedno z místních asi 150 druhů piva, to oni si radši u řidiče koupí Plzeň za čtyři pětky), já zase svištěla po břehu řeky Leba až k ústí. Už se stmívalo, ale světla bylo ještě dost na to, abych mohla sedět na pláži a sledovat moře a západ slunce. Loučila jsem se s Baltem, nechala se ofukovat vichrem a ujídala bramborové placky z přilehélo stánku. Tyhle tradiční slané bramborové placky nabízejí se smetanou a cukrem, což mě trochu zmátlo. Cukr jsem odmítla. Tak jsem dostala česnekovou majonézu. 

Se soumrakem jsme se vraceli busem zpět do hotelu Bliza (ano, v tom nejhnusnějším hotelu jsme zůstávali dvě noci). Nakonec malé okénko polské řeči:

"Zawady male" není označení stavu vozovky, ale název vesnice.

"Pomoc drogowa" neznačí úlevu pro místní závisláky, ale asistenci pro automobilisty.

"Sos o smaku z adwokata" - tak to se mi nepodařilo rozkódovat, byla to nějaká poleva na vafle, stálo to vedle "sosu o smaku truskawkowem", což je samozřejmě jakohodá poleva.

Polsku zdar!