Mám deseťák pro štěstí. Eurocentodeseťák, aby bylo jasno. To když jsem si plná očekávání i pesimistických vyhlídek kupovala ve čtvrtek večer lístek na MHD a paní řidička mi vrátila deseťák s Brandenburskou bránou. Tak jsem si řekla, že mi bude připomínat moje štěstí, pokud se mi skutečně podaří skoro nemožné! Ale pojďme na to od rána.
Snídaně jak v 5-hvězdičkovým hotelu. Dopoledne program o roce 1989 v našich zemích. Hořkosladký vzpomínky a absurdní historky. Zápaďáci poslouchaj napjatě, my se zase od nich dozvídáme, co řešili u nich a jak kvitovali naše události. Na příspěvek jedný Rusky (nás politika nezajímala, starali jsme se hlavně, čím nasytit děti a nemůžeme za nic, co se dělo v SSSR) reaguje náš farář Pepík dost podrážděně. Ale to je asi tak jedinej rozbroj. Pepík naopak připomíná, že by každej měl přiznat zodpovědnost. Nezáleží, že on to nedělal a nezajímal se. Ale ve jménu jeho národa/státu/náboženství se děly hnusy, a tak je potřeba si to uvědomit.
Oběd honosný. Následuje pauza, šla sjem teda kousek do města (bydlíme v okrajový čtvri a já chtěla kousek civilizace s obchodama a tak:) A pak se to stalo! Jdu kolem trafiky a periferním zrakem zpozoruju vyvěšené noviny s Bonovým obličejem. Hned jsem zbrzdila a čtu si "U2 rocks heute Berlin". Nejdřív se jen zamračím, že zrovna maj tady koncert a já z toho nic mít nebudu. A pak zjistím, že hrajou Open-Air pod Brandenburskou bránou a zadarmo a pro všechny a upadám do mdlob (pokud někoho ještě nedošlo, že U2 jsou kapela mýho srdce, tak je mi líto, ale asi má delší vedení:))). Vběhnu do trafiky a ptám se prodavačky na detaily. Ochotně mi přetlumočí, o co v článku jde a shrne to: nechoďte tam, je jen 10 000 lístků a ty jsou rozdaný, pak bude zeď a nic neuvidíte. S totální depkou se ploužím po obchodech a uvědomuju si, že konzum je naprd, pokud jde o tužby vašeho srdce.
Ale večer nemáme program a tak to zkouším. Jako ta kananejská žena s drobkama (btw. o tom maj U2 taky písničku...Crumbs from yor table) Pojedu tam. Nenechám se odradit ani zdí ani absencí lístku. Snad aspoň něco maličko uslyším. To mi bude stačit.
Vylezu z metra přímo do davu, kterej kouká dopředu na Br. bránu. Před ní je podium, pak dav šťastlivců a pak prázdnej prostor a zábrany. dav za mnou vře. Pár kluků vedle se rozhodlo, že když se budou hodně tlačit, tak ty sekuriťáky prostě přetlačej. A jak řekli, tak udělali. Nicméně myslím, že sekuriťáci maj i pokyny shora, protože po krátkým vzdorování a okřikování nakonec ustoupěj (jsou zatlačený) do stran a my běžíme co nejvíc dopředu. Cesta je volná! Poprvý v životě neproklínám své nadbytečné centimetry a užívám si výšku, protože narozdíl od malejch lidí já prostě vidím dopředu na to podium. Cha.
Po půlhodině čekání přicházej čtyři Bubliňáci (pracovní název...oni jsou totiž z Dublinu). Začínaj neskutečně provedenou One, při níž lidem tečou slzy a na Br. bránu se promítaj tematický obrázky a nápisy a symboly. Brutus. Hrajou jen 20 minut, ale naplnilo mě to víc než tři večeře po sobě. Blaženě bloumám po Unter den Linden. Televize N24 mě náhodou vyhmátne z davu fanoušků a ptá se, jaký to bylo. (předpokládám, že mou lámanou němčinu ale stejně do reportáže nezařadili). To ovšem není poslední překvapení večera. Když se toulám kolem tribun, lešení a podia, narazím na dva lidi, se kterýma se dám do řeči a vyklubou se z nich kameraman a reportérka a když zjistí, že nejsem z Berlína a navíc ani ne z německa, chtějí se mnou hnedka udělat reportáž. Že sbíraj názory cizích fanoušků. Uklidní mě, že budu odpovídat ve svém rodném jazyce, což mi připadá dost ujeté. Ona se mě ptá německy, já tam něco vybleju česky a ona přikyvuje, jakože je jí to všechno jasný. Pak se mě podrobně ptá, co jsem vlastně říkala a jestli to vůbec byla o výročí pádu zdi a o U2. Ujistím ji, že o ničem jiným jsem nemluvila (až na malou reklamu biblické konferenci):)
Ještě chvíli se potuluju nočním Berlínem a myslím na anděly. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem zažila. Jela jsem do Berlína s tím, že je to město andělů, že je to město inspirace, kde U2 natáčeli pár desek a kterýmu věnovali i nějaký písničky a klipy, ale netušila jsem, že bych mohla..no, však vy víte....
ehm ehm. <br />
Dozvěděla jsem se, že dívkám se vojenské kaplanství moc nedoporučuje. Ne že by nezvládly zátěž, ale spíš by tam byly tak trochu jako...no..provokující terčík...asi by hodně vojáků chodilo na pastorační rozhovory ;)
No né? Fakt? :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.