Neděle

Haec dies, quam fecit Dominus.

A zase jedna, v jejímž průběhu se nedostanu do kostela. Nejspíš to bude prázdninama a přesunama obyvatelstva z různých míst na jiná různá místa. Už celkem chápu, proč většina farářů dává lidem před začátkem léta takový jakože cestovní požehnání...:) Asi věděj, že oveččí účast se prudce sníží...Zato náš tatíček reverend má teď velice plodný období...káže skoro každou neděli, protože i faráři si berou dovolenou, a tak je zastupuje.

Víte, ono je to s chozením do kostela trochu problematický, když jste farářský dítě. Jako s maličkejma se s váma nikdo nebaví, prostě tam jdete (to je pochopitelný, doma sami zůstat nemůžete), potom se to od vás očekává, potom se to od vás očekává ještě víc, pak je tu puberta a vy si říkáte, tak kruci, to se jako nemůžu ani sama rozhodnout, jestli tuhle neděli do kostela chci nebo nechci jít? A nemyslim si, že by to u všech puberťáků byl jen pocit vzdoru, jakože za každou cenu odporovat tradicím. Spíš je to výraz nějakýho hledání, potřeby něco doopravdy cítit a věřit, abych do toho kostelíka na ty bohoslužby teda zašla. Jenže..když jste farářský dítě, tak jste vidět. Na vsi ještě víc než ve městě. Když se neukážete v kostele, všichni se budou ptát, jestli jste nemocná, nebo někde odjetá. Předpokládám, že odpověď "jí se dneska nechtělo" není přípustná:)

U nás v rodině se to naštěstí obešlo bez nějakejch extrémních problémů. Jelikož jsme se nechali konfirmovat, znamená to, že nějakej zásadní odpor k víře nemáme (to zní legračně, co?), tím pádem u nás v neděli ráno neprobíhaj hádky typu "a já tam nepojeeeedu, ne a ne a ne!" Nevím teda, jak zbytek rodiny, mluvit za ně nebudu, ale já to beru tak nějak jako, že bohoslužby k neděli patří, o tom se nediskutuje, to tak prostě je a bylo by divný, kdyby nebylo. Je to..přirozený...

Což ovšem neznamená, že se mi chce každou neděli vstávat. Zvlášť když dělám tátovi doprovod, pokud jede kázat do nějakých vzdálenějších končin, kde navíc mají bohoslužby šíleně brzo. To jsem potom otrávená. Nicméně, nemůže mít člověk přece vždycky jenom radost. A tatík to ví. Důležitý je, že s ním jedu, byť se ráno v kuchyni tvářím jako kakabus a stěží byste hledali nějaký známky nadšení. Nicméně si v autě většinou celkem dobře popovídáme. O chlapech, o jeho vzpomínkách na mládí, o teologii...fantasy...klasika.

No a dneska sedím na vrátnici. Takže tuhle neděli žádnej kostel (všimnli jste si, že často evangelíci používaj slovo kostel ve významu bohoslužby? Jako třeba "Dneska není kostel?" "Jakej byl dneska kostel?". Sama osobně si myslím, že je to snaha vyhnout se dlouhýmu slovu "bohoslužby", i když už jsem slyšela i "bohošky":) Jo, v tomhle to máte, bratři a sestry katolíci se slovem mše jednodušší:) 

A i když nesnáším svjéďa  a podobný zbožný výšprky, a vůbec jsem hrozně drsná, tak tady uvedu kousek Ambrožovy ranní písně:

Už svítá jasný bílý den, já k Bohu v duchu pokorném

se modlím, Tvá se vůle staň, buď ty má stráž, buď ty můj Pán.

Ať nemám na rtech slovo zlé a srdce záští prolezlé,

ať nezotročí pohled můj, když marnost láká, při mně stůj.

Buď chvála Otci našemu, i Synu jeho milému,

i Duchu, v němž je útěcha, budoucí, dnešní, odvěká.