V sádře

A je to tady, přátelé. V devětadvacátém roce svého života jsem poprvé…(Měla sex? Otěhotněla? Ztratila peněženku? Co byste mi asi tak přáli, he?) vyfasovala gyps. Na noze. Jistě, zlomenou ruku, nohu, nebo jinou část těla měl kdekdo, ale řekněte, nenabízí se tady příležitost začít si psát opět po nějaké době deníček?

Z mého sádrového deníčku

Jako každá správná slohová práce nebo napínavý film začne i moje vyprávění úvodem. Čili? Jak se to stalo?

„Jednou v noci jsem přelézala plot…“ „Když jsem se vracela z Erroru…“ „Po půlnoci v minisukni a podpatcích…“ taky asi není dobře. Nicméně všechno z toho je pravda a přesto jsem v tom naprosto nevinně.

Poklidný sobotní večer, po dvou a půl pivech v hospodě Error se vracím domů, ze Želivského jdu pěšky z kopečka přes areál vinohradské nemocnice. Bydlím přímo pod nemocnicí, nemá tedy cenu čekat na nějaký noční spoj, co jede oklikou a kdovíkdy. Nahoře je vrátnice otevřená, jako koneckonců celou noc, ovšem dole už to asi bude horší. Ven tam vedou jenom úzké branky pro personál či návštěvy a tuším, že někdy kolem desáté se zavírají. Sousedi mě nicméně ujistili, že „přes plot tady lezou všichni“ a „je to normální zkratka ze Želvy“.

Párkrát už jsem taky musela přes plot, ale většinou jsem měla a) pružnou sukni, popř. kalhoty b) normální boty. Tentokrát jsem si vzala kozačky na šteklech a koženou sukni, že se teda jako načapám, když je ta sobota večer. Mno, přelézt plot by ještě šlo. Skok ze zídky vypadal komplikovaně. Operace „sundám nejdřív jednu nohu“ se nezdařila, neboť sukně byla příliš úzká (příště na to kašlu a klidně si ji vyhrnu do pasu, pokud budu v takový situaci). A tak jsem se rozhodla pro skok snožmo. Akorát že…ono to zdaleka není to samý, když máte podpatky. Takhle se mi totiž stalo, že jsem přistála jen na špičkách, na betonu, o metr níž a pěkně to křuplo.

Nohy mě bolely strašně, obě. Myslela jsem, že těch posledních 300m neujdu. Shodila jsem kozačky a cupitala bosky – resp. V punčocháčích březnovou nocí. Naštěstí bylo sucho, takže po betonu i po trávě to šlo a hrozilo mi tak maximálně, že šlápnu do psího hovna.

Došla jsem domů, posledních pár metrů zoufale toužila po nějakým pistolníkovi, co by mě vynesl na rukou a uložil do postele, ale jako vždy, nikdo takový před naším domem nepostával. Doma jsem namazala chodidla kostivalovou mastí a šla spát. Ráno jsem na pravé noze mě a krásnou modřinu a pohmožděninu. Pronesla jsem, že zhmožděniny bolej víc než zlomeniny, tudíž to zlomený určitě nebude, a hrdinsky poskakovala po bytě.

Uběhl týden. Otok na noze se navzdory intenzivnímu mazání kostivalem zvenku a portským zevnitř nijak nemenšil. Posléze mě noha začala bolet jaksi sama od sebe, i když jsem zrovna nechodila a nedošlapovala na ni. Zdálo se mi to podezřelé a vyburcovaná varovnými pochmurnými historkami svých blízkých o tom, jak mám nohu určitě zlomenou a teď to špatně srůstá a budou mi to znova lámat, jsem se vydala nalézt pravdu na chirurgii. A taky že jo! Nožka oteklá, až paní doktorka vyjekla „fuj“, kůstka prasklá a už se na mě chystala sestřička s hrozivě vypadajícím kusem plastu, na který nalila vařící vodu a začala mi to přikládat k noze. To se totiž dneska dělá. Termoplast. Pojišťovna to nehradí, ale zas vám nemusej zasádrovat celou nohu, když máte bebí jen na špičce. Po ztuhnutí mě sestřička instruovala, ať se pokusím obout (přišla jsem v holinách a ty se zdály dost velké). Nohu jsem nasoukala tak do půlky, pak už to nešlo. Sestřička volala: „Tlačte!“, doktorka volala „To nepůjde, vyndejte to!“

Nohu jsem vyndala, jen sádra zůstala v botě. Přihřály jsme vodu a celá procedura se opakovala ještě jednou. Potom jsem vyfasovala poukaz na berle a byla odlifrována do lékárny.

Příště se dovíte, jaké byly moje první zkušenosti s berlema a koupáním se zasádrovanou nohou.