...to tě posílí...a co by to bylo za život, kdyby si člověk nemoh postěžovat :)

Severské snění V.

28. 9. 2014 20:04

Milí čtenáři,

 

právě se nacházíme ve Stockholmu. Je ráno, slunce svítí, venku je neuvěřitelných dvacet stupňů (je konec září, nezapomínejme), oba naši spolucestující ještě dávno vyspávají po alkdýchánku (resp. vyspává jeden, druhej se ještě ani nevrátil), a my s Evou se vydáváme znovu do města. Zhruba kilometr cesty se nachází park, a to ne ledajaký park, anóbrž park, co jsme v něm našli ty hodný lidi, který nám ukázali na mapě cestu k ubytování.

Park přechází plynule v nábřeží a promenádu směrem k centru. Všude jsme viděly jen spořádaný občany, tatínky s kočárkama (pokud na to nejste zvyklí, prvních pár dnů vás to fascinuje - tolik otců s miminama), sportující důchodce, čtoucí studenty, běhající třídu tělocviku a v barvách se patlající třídu výtvarky...nevím, jestli před náma uklidili všechny bezdomovce a smažky, nebo jestli je tam prostě nemaj. Blížilo se poledne a zdálo se, že veškerá pracující třída si vyrazila dát oběd v podobě sendviče na nábřaží. Míjely jsme vážně desítky lidí a došli k těmto poznatkům:

a) všichni Švédové běhaj. Nebo aspoň rychle jdou.

b) nemaj tu skoro žádný tlusťochy (resp. napočítali jsme asi čtyři obtloustlý lidi za dvě a půl hodiny).

Abychom jenom nechválily, napadlo nás, že možná běhaj, dokud je teplo a světlo a jen co přijde polární noc, budou sedět doma, chlastat a páchat sebevraždy. Když jsme se vrátily do bytu, potkaly jsme Antonína, kterej se musel pochlubit čerstvým šrámem přes půlku obličeje a historkama, jak popíjel s místníma bezdomovcema (aha, takže je tu taky maj) a porval se s albánským překupníkem drog, když si od něj chtěl koupit hašiš a jak je málem sebrala policie. Na to byl obzvlášť hrdej, jak se zdálo. Prohlásil, že vyjet můžeme nejdřív tak v sedm, až bude veškerej alkohol pryč a odebral se za Ondrou vyspat opici.

Měly jsme teda dost času na naplánování alternativy. Původní plán totiž byl dojet co nejdál na jih podél pobřeží, abychom následující ráno dojeli zpátky do Roskilde, prohlídli konečně vikingský památky a stihli cestu trajektem do Rostocku v Německu. To se nezdálo být příliš pravděpodobným, což nás samozřejmě vytočilo. Na druhou stranu - aspoň jsme měly internet - takže jsme za pomoci googlu a wikipedie hledaly nějaký alternativy. Našly jsme město Kalmar, z nějž vede most na ostrov Öland, kde se nachází pravěký pohřebiště, co převzali vikingové a taky tam pohřbívali - pěkně i s loděma, koněma a otrokama. Poblíž Kalmaru nedaleko od dálnice jsme vytyčili místo k přespání - poloostrov Revsteddten, kde bychom mohli aspoň na pár hodin spočinout dneska v noci a uvítat východ slunce nad mořem.

Kolem třetí se probral Ondra, přišel, odsouhlasil nám všechny návrhy a zase odešel spát. My se vydaly ještě jednou do města, nejdřív na kopec nad zálivem a potom Eva ještě znovu do parku. Já si šla lehnout s vidinou toho, že tato noc bude strávená v autě s nějakým kratším přespáním kdovíkde. Kolem sedmé jsme skutečně vyjeli, v autě panovalo ticho a jeli jsme a jeli, až jsme skutečně kolem jedný v noci dojeli na ten opuštěnej poloostrůvek. Silnice končila skoro na pláži v jednom kempu. Kemp byl naprosto opuštěnej, jedna žárovka osvětlovala trávník, kde se dalo postavit stan/odstavit přívěs a místo lemovaly rybářský chatky a přístav. Jen co jsme vylezli z auta, Antonín si vzal spacák a lehnul si na zem vedle auta, kde okamžitě vytuhnul, o další osud výpravy se nastaraje. My ostatní jsme obdivovali hvězdy a třásli se v nočním chladu. Postavili aspoň jakžtakž stan, umyli si ruce a šli spát. Budíček byl tentokrát v sedm ráno a postarat se o to měl Ondra. Najednou to šlo, když šlo jemu o to, stihnout trajekt z Trelleborgu (variantu s Roskilde a trajekt z Dánska jsme museli zavrhnout, protože jsme prostě nestíhali). Celkem mě mrzelo, že na tomhle místě jsme strávili jen pár hodin, protože bylo kouzelný. Jako byste se ocitli v knížce My z ostrova Saltkrakan od Astrid Lindgren. Malý lodičky se houpaly na laně, kolem červených domků s bílýma okenicema se proplítala přístavní kočka, vlny něžně narážely do kamenů na břehu a nad mořem vycházelo slunce. Zlatilo břízy a žloutnoucí trávu a zahánělo noční mrazíky. Moje rozloučení se Švédskem...

Jak jsme jeli šest hodin trajektem, měli velkej konflikt s klukama a jak jsem málem umřela strachy v nejnižším podpalubí trajektu se dozvíte zase příště.

Sdílet

Komentáře

Patrik Krupička (SirPesZ) Tak kdy už bude to příště? :-)

kacarovi3 Zdá se,že jsou dobří lidé všude i když na ně nevypadají.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková