Noční dovážka snů

Moji milí,

nevím, jestli moje podvědomí slaví advent a setrvává v rozjímání a duševní hygieně, každopádně poslední dobou jsem měla dva opravdu velmi výživný sny, o který se s váma chci podělit. V každým bylo tolik motivů a symbolů, že bych je mohla vykládat tejden. Na vykládání se teda vykašlu a jen vás nechám se bavit tím, co moje chorá hlava dokáže vymýšlet, když na ni nedohlížím...

Sen první. Jsem v Sázavě, na faře. Jsem i nejsem to já a moji rodiče jsou i nejsou moji rodiče. Můj táta je strašně zlej a máma mi říká, že musím utýct kanálem pod farou, abych přežila. Vypadá to, že táta patří k nějaký jiný rase než já. Oblíknu si manšestrový sáčko a sukni, sbalím do ranečku kupičku věcí a hledáme s mámou nějakej vchod do toho kanálu. Jeden sice najdeme, za dveřma do sklepa, ale nezamlouvá se mi do něj vlízt. Navrhuju, že bych utekla dveřma, když se zrovna ten zlej táta nedívá. Utíkám a mířím k mlýnskýmu náhonu, za nímž je divočina a kde hledám útočiště. Jenže nemůžu běžet přímo, jsem fikaná a tak prve běžím jakoby doprava. Další pronásledovanej člověk právě taky odněkud vyběhl a tak ho volám a běžíme po silnici směrem k Jednotě. U Jozífků zahneme doleva a skáčeme rovnou do náhonu. Najednou je všude spousta dalších uprchlíků. Jako by ten náhon byl zónou, za níž jsme v bezpečí. Je to ovšem obtížný, musíme prolízt takový podivný kovový konstrukce a nesmíme se dotknout šroubků, jinak by se z nás stali šneci a odletěli bychom.

Dostávám se na druhou stranu, skutálím se z plotu a zjistím, že tam pod zemí je středisko uprchlíků, jsme taková zvláštní rasa. Jsme teda normální lidi, ale ti, co nás utlačují, právě že už jsou trochu zmutovaní. Občas jsou modrý a mají všichni asijskej vzhled a elfí uši. Prolízám místnosti hnutí odporu a v jedný spodní nacházím krabici s vanilkovo-čokoládovejma řezama. Ukazuje se, že po snědení jedný buchty se můžu vrátit o pět vteřin do minulosti, další buchta umí přivádět o pět vteřin do budoucnosti a ta třetí umožňuje plynulý skoky.

Najednou ale frontální útok! Modrý lidi nás přepadli a dostali se až do našeho bunkru. Jsme ztracení, protože nemáme šanci se jim ubránit. Mysleli jsme, že do naší centrály se nedostanou! Ze mě je najednou malej čínskej chlapeček, kterýho přizabijou. Vedle mě bojuje statečný bojovník a když vidí, že jsem zraněnej, rozhodne se, že se nechá zajmout, bude fingovat moji smrt a umožní mi tím se uzdravit. Skutečně mě nepřátelé odvážejí jakožto trofej a objekt ke zkoumání do svých sídel. Táhnou mě vleže náhonem, dál dál tou vodou.

Pak přeblik, najednou jsem zase holka a ocitám se nějakou dobu v minulosti. Pokusím se zabránit tý katastrofě, co se právě stala. Musím ale zjistit, kdo jsou moji rodiče a kdo mi pomáhá. Nakonec se zjistí, že mám jakousi Matku, je to něco jako stvořitelka a ta mi dala tři artefakty na řetízku - schopnost měnit minulost, budoucnost a přítomnost. Snažím se je ukrýt, protože vím, že se nesmí dostat do ničí ruky a ani já je nehcci používat, chci je jenom schovat a strážit. Lítám (doslova) a hledám místo, kde by byly bezpečný, kde by je nikdo nehledal a nanešel. Pak se ocitnu v nějakým post-apo světě, věude leží zkroucený autobusy a z fary v Sázavě mi volá ta Matka všehomíra, která je zároveň Dáda Patrasová a pak jsem se radši probudila!

Další sen možná nebyl tak bláznivej, ale pro mě byl hodně důležitej, protože jsem v něm opět bojovala s vodníma přívalama. To je takovej motiv, co se mi občas opakuje. Obrovská masa vody, kterou strašně respektuju a bojím se, že mě pohltí. Není to moře, moře mi nevadí. Jsou to nádrže, přehrady, řeky a jezy, co mě děsí. Většinou se přehrada protrhne nebo stoupá příliš rychle, nebo mám za úkol přejít po vysokým tenkým můstku nad vodní propastí, a nemám žádný zábradlí a už už vidím, jak mě ty šedivý masy pozřou.

Dneska to začalo vesele. Jedni moji známí, kterým se před pár dny narodil chlapeček, byli na lodičkách, ještě se svojí dcerou a třetím dítětem (který ovšem ve skutečnosti nemaj). Pozvali mě, ať jdu s nima na lodičky. Šla jsem. Plavili jsme se po alpský přehradě. Nádherný panoramata, parádní počasí...a najednou jsem viděla, jak se začala bořit boční stěna tý přehrady. My se zrovna drželi nějaký jiný části stěny, ale já už viděla, že jakmile se začala protrhávat, nezůstane ze stavby ani kámen na kameni a že nám to nepomůže. Bála jsem se, že nás proud a příval strhne dolů, pod přehradou navíc stálo město. Najednou zmizel člun a já seděla jenom na zelených bobech a v náručí jsem měla dvě z těch tří dětí. Musela jsem je zachránit a tak jsme jeli šílenou jízdou po vodní mase, až jsme přistáli mezi domy na nádraží. Odvezl nás odtamtud vláček. Po cestě probíhal nějakej seznamovací večírek pro osamělé a pořád za mnou chodili otravní mužové a kladli naprosto debilní otázky. Jeden mi dokonce dal dvě růže - jednu růžovou a jednu černou a řekl: "Dovolte mi Vás  milovat," což jsem zamítla, protože se zdálo, že by mě chtěl rovnou pohřbít.

Co to kruci znamená? Černý růže? Matka stvořitelka? Lítající šneci?