Harry Potter a...křesťanství?

Vkládám sem článek, který jsem psala do časopisu pro evangelickou mládež Bratrstvo (12/2013). je to takovej krátkej výtah toho, o čem jsem psala diplomku. Tak třeba vás to pobaví/překvapí/rozhořčí/zaujme atd.

Spisovatel John Killinger jednou prohlásil, že v knihách o Harry Potterovi je vědomě či nevědomě přepsán „největší příběh všech dob“.

Má na mysli samozřejmě biblický příběh. Téma Harry Potter a náboženství (potažmo křesťanství) bylo zpracováno mnohokrát - sama jsem na ně psala diplomku. Názorů na provázanost příběhů mladého čaroděje a Bible je spousta, už jenom rozdělení do kategorií by zabralo víc místa, než je určeno pro dnešní příspěvek.

 Podle mě si HP série zaslouží, aby byla poznávána a vykládána i z perspektivy věřícího nebo víru hledajícího čtenáře. Byť nemůžeme Rowlingové podsouvat potřebu evangelizovat svoje čtenáře, spoustu styčných bodů s biblickými příběhy najdeme.

 Pomineme-li doslovné biblické citáty, najdeme další paralely a odkazy.

Harry, potažmo každý z čtenářů, prochází vývojem, dospívá a poznává svět a svou úlohu v něm. Poznání je často bolestné, nikde žádné jistoty – snad jen ta, že mu o život neustále usiluje zlo. Stejně jako my hledá, kam se obrátit, kdo mu řekne, co je správné a kdo ho doprovodí životem? Odpovědi nachází často od profesora Brumbála, který může připomínat postavu Boha otce, garanta dobra a spravedlivosti (a nezapomínejme na jeho fénixe, léčícího a sestupujícího k záchraně jako Duch svatý). Harryho dobrovolná oběť na konci série a zmrtvýchvstání, které napomůžou poražení zla, zase odkazují k Ježíšově velikonoční oběti. Podobné paralely si při běžném čtení nejspíš neuvědomujeme a ani to není potřeba. Ale působí na nás a ovlivňují způsob, jakým se nás dílo dotkne.

 A teď velká otázka: jak může být HP vhodnou četbou pro kohokoliv věřícího, když v něm přece jde v zásadě pořád jenom o magii a čarování, a magie je zapovězená? V Bibli přece najdeme spoustu příkladů toho, jak si lidé zahrávali s čarodějnými silami, a žádné rozdělení na černou a bílou magii tam nenajdeme! Jenže jak Bible, tak i HP si pohrávají s významy, obsahují všemožnou symboliku a oboje je potřeba vykládat. Magie v Bibli je špatná, protože jde o manipulaci druhými.  Jednání snažící se druhého oblbnout, snaha přetrumfnout Boha. V Harry Potterovi jde podle mě o něco jiného: magie je obrazem rozvoje lidských schopností i techniky, nemá se zneužívat ani používat proti slabšímu (=mudlům). Nemáme své dary a sílu zneužívat k manipulaci a ubližování.

 Někteří autoři a fanatičtí odpůrci díla Rowlingové ovšem přesto argumentují, že magie je špatná a nemají zájem přijmout symboliku knihy – např. Steve Wohlberg ve své knize The hour of the witch  jde tak daleko, že tvrdí, že je sice od Harryho, Rona a Hermiony chvályhodné, že chtějí porazit Voldemorta, měli by ovšem zahodit veškeré magické knihy, jít se zapsat do teologického semináře a porazit Voldemorta Biblí. (Možná pokud by ta Bible byla dostatečně velká a těžká, dalo by se to zkusit…)

 A co ta magická zvířata? Víly, jednorožci, obři, skřeti a skřítci? Nestačí, že je máme v pohádkách a musíme dětem složitě vysvětlovat, že tyhle bytosti vlastně vůbec neexistují? Rowlingová si vypůjčila mnoho mytologických tvorů, přidala pár vlastních, a položila svým čtenářům skrze tyhle příšerky jednu docela zásadní otázku: co činí člověka lidským? Co určuje, že je vyvýšen nad ostatní tvory? Kdo může rozlišit, jestli tahle sorta lidí je méněcenná nebo ne? Ani ve světě HP nepanuje společný názor, Ministerstvo kouzel má snahu všechny „kouzelné tvory“ klasifikovat, utřídit a změřit jejich inteligenci či podobnost člověku. My sice nepotkáváme víly, mantichory ani skřety (tedy aspoň pokud jsme neochutnali nějaké zajímavé houbičky), ale takhle aspoň zprostředkovaně se můžeme zamyslet nad tím, jestli o lidskosti skutečně rozhoduje počet končetin, inteligence, vzrůst, vzdělání a míra porostu na těle.

 Jedním z nejzásadnějších témat v knize je rozhodně smrt. Respektive různá pojetí smrti a její podoby. Stejně jako v Bibli, i tady se mluví o dvojí smrti, totiž smrti těla a smrti duše. Harry se se smrtí vyrovnává celý svůj život a na rozdíl od Voldemorta, který se jí snaží uniknout za každou cenu (i přes obětování jiných tvorů), ji nakonec přijímá, ví, že do života patří a je si vědom mnohem horších věcí, které se člověku můžou stát. To je myšlenka, kterou slyšíme i z Bible, a to na mnoha místech. Související existence posmrtného života, již Rowlingová nevylučuje, je nám nastíněna, a přitom s pokorou – bradavický duch Nick je sice po smrti, ale ani on neví, co se děje potom, jelikož byl tak zbabělý, že se rozhodl nejít dál, ale zůstal jako vybledlá vzpomínka v tomto světě. Klíčová scéna Harryho a Brumbála na nádraží King’s Cross je vylíčena tak, že se vlastně nedozvíme, jestli se všechno odehrává „jenom“ v Harryho hlavě, nebo je to „skutečné“ a pokud ano, co to vlastně znamená. Vidíme jen, že Voldemort žádný přesah tohoto života nezná, a tudíž se z jeho duše - stává odporný malý kňučící balíček pohozený na půl cesty, ani v tomto světě, ani v tom novém. Nám dává autorka možnost pohledu směrem do dálky, novým směrem, který přesahuje náš obvyklý svět.