Ne, tohle není žádná zvrhlá varianta Boba a Bobka. Mor a Morek je zdrobnělina jména mýho novýho kočičího spolubydlícího. Oficiálně se jmenuje Kapitán Morgan (von Hendrix und Morrison) a zkráceně mu říkám Mor nebo Morek.
Poté, co jsem utišila abstinenční příznaky vyvolané nepřítomností Absinta (absencí Absinta, dalo by se hezky polatinsku říct), rozhodla jsem se přejít na trošku lehčí variantu, a pořídila si kapitána Morgana. Kdo četl moje předchozí příspěvky, ví, že Absint byl bláznivej kocourek (slovy mojí tříleté neteře "kocouwek je vadnej"), mourovatá chlupatá příšera, která sdílela moje obydlí a přinášela mi do života spoustu zábavy. Bohužel, Absint zdrhnul a není po něm vidu ani slechu. Jelikož mě prázdnej byt, nešťastná kočka Médeia (druhá část kočičího tandemu, patřící mojí spolubydlící) a plná krabice granulí velmi trápily, zajela jsem si do útulku vyzvednout novýho živočicha, kterýmu bych mohla dát domov.
Vybírala jsem dlouho. Několik koček mě podrápalo, jiný mi visely v náruči nehybně jako sochy umučení, další po mně vrhaly nenávistný pohledy. Zkoukla jsem taky pár koťat. Když mi řekli, že koťata jdou na odbyt nejlíp, rozhodla jsem se je přenechat chtivým zájemcům a vzít si něco, co tak moc na odbyt nejde. Zvolila jsem si malýho černýho kocourka, co seděl nenápadně v koutě a nejistě na mě zíral. I když byl hodně vyděšenej, tak jakmile mi ho ošetřovatelka hodila do náruče, začal vrnět. Taková vychrtlinka houžvičkovská. No, vzala jsem si ho. Ujistili mě, že je odčervenej, vyléčenej ze svrabu a řádně naočkovanej.
Jenže. Buď mi lhali, nebo se jim popletly záznamy. Ten malej černej bobek byl vyděšenej, nejedl, nepil a strášně kýchal. Ze zadečku mu lezl červ a Morek všechno nahazoval zeleným slizem po každým kýchnutí (jo, schytala jsem to do obličeje, jeden hlen přistál na okně, další na posteli...prostě chuťovka). V noci se chodil tulit a nešťastně přitom mňoukal (zvláštní kombinace, jelikož zároveň předl). Jenže ani pátej den pořád nejedl. Jediný, co jsem ho viděla sežrat, byl kus rohlíku s máslem, co mi urval z talíře. Granulky, masový kapsičky, kočičí mlíko, konzervy, speciální dobrůtky, nic z toho. A takjsme se vydali na veterinu. Paní doktorka ho uviděla a spráskla ruce, že takoví malí miláčci by neměli odmítat jídlo, kor když vážej jenom dvě kila, a řekla, že pokud ho do zítřka nerozežerem, bude muset na kapačky. Už jste někdy viděli kočku na kapačkách? Já ne a upřímně doufám, že ani nikdy neuvidím. Navzdory zoufalosti situace by mě ta představa asi dost rozesmála.
Paní doktorka řekla, že primární bude odčervení. A že to sice nedělá, protože kočky jsou potvory, ale když vidí tohohle tutínka, že to zkusíme. Ať ho podržím a ona mu nacpe do tlamičky prášek. Ohoho. Na to, že Morgan byl totálně na umření, projevil nevídané množství aktivity zejména v oblasti drápů. Já i doktorka jsme byly parádně podrápány a z "miláčka" se rázem stala "ta malá černá bestie". Nakonec jsme do kocoura dostaly aspoň pár injekcí (tentokrát jsem ho nemilosrdně přimáčkla ke stolu a držela pevně, zatímco paní doktorka rychle měnila injekce, protože bylo potřeba ho léčit asi na úplně všechno). Odčervovací piluli jsme dostali v pastě s tím, že za pomoci injekční stříkačky bychom mu ji měli vstříknout do tlamy. To se dokonce i podařilo! Pasta a sliny sice lítaly po celým bytě, ale většinu náplně dostal do žaludku Morek.
Kocour teda dostal pastu, otřepal se, po půl hodině doběhl na záchod, vyprůjmoval se (jinak to popsat nejde), následně si konečně uvědomil, že má hlad, načež začal futrovat. Celou noc jsme se spolubydlící poslouchaly, jak se z kuchyně ozývají mlaskavý a granule drtící zvuky a kocour žral, až se mu dělaly boule za ušima. Ráno jsem si zaběhla ještě k lidské doktoce, kterou poměrně vyvedla z míry moje odpověď na její otázku, proč jsem přišla. "Z veteriny", povídám já. "Cože?" povídá ona. A já, že potřebuju něco proti červům, ale pro lidi, protože kdoví, co jsem mohla chytit od malý černý okatý bestie během toho týdne, kdy mi poskakovala po posteli a kýchala odo obličeje. Obdržela jsem předpis a od paní v lékárně spolu s léky taky soucitný pohled (asi se domnívala, že mám dětičky, co mají roupy).
Dneska už to tady vypadá pěkně. Morek žere jako zjednanej. Pořád se ještě trochu bojí, takže kdykoliv někdo prudce jde nebo se zvedne, kocour vyskočí a zdrhne pod gauč. Nicméně všechno mu funguje, jak má (střevíčka možná až moc), kýchá už jen tak pro forma a začíná se pomaličku zakulacovat. Kdo máte příležitost, dejte si na něj panáka. Rumu, samozřejmě. Karibskýho, samozřejmě!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.