Jak jsem si zakázala

Ano, přátelé, tento příspěvek bude o tom, kterak Bětuška jedné mlhavé listopadové neděle večer vedla bohoslužby v kostele (sv.) Martina Ve Zdi.

Respektive. Jenom vás krátce uvedu do situace a potom sem vložím kázání, které si můžete přečíst, pokud se na to cítíte:-)

Snažila jsem se nebýt nervózní. Velmi jsem řešila oděv (v taláru jsem být nechtěla). Na téma liturgický oděv se na facebooku strhla velká diskuze mezi slečnami teoložkami. Nakonec jsme se všechny shodly, že není nutné být celý/á v černém, že není nutné mít sukni až na zem a pochmurný výraz v tváři. Přesto můj oděv vzbuzoval různé reakce. A to jsem měla velice umírněnou sukni (černou, jen lehounce nad kolena), vínové punčocháče a tmavě zelený svetřík. A křížek. Tedy...keltský křížek. No, řekli byste, že taková ozdůbka může rozhodit tolik lidí? Zejména se mě ptali, proč nemám na krku kalich. Ano, kalich bych si ráda vzala, kdyby ovšem nabídka českých klenotnictví se neomezovala na jeden jediný exemplář asi centimetr vysokého kalíšku ze zlata (který dostali snad všichni ke křtu či konfirmaci). I já ho mám a mám ho ráda, ale chtěla jsem něco výraznějšího. Křížek. Ano, proč ne křížek? Doufám, že se už dostáváme přes fázi, kdy navléci si křížek v evangelických kruzích znamenalo vyslechnout si" "Ty seš katolička nebo co? proč nosíš kříž???" Ovšem i u křížku mě zajímá tvar a provedení. Proto jsem si tuhle na festivalu fantazie koupila takový pěkný, bylo u něj napsáno "irský kříž". Takže pár lidí mě obvinilo z pohanství. Hihi. Já už fakt nevím. Možná jsem si měla na krk pověsit cedulku místo šperků...

Před bohoslužbama jsem si samozřejmě prošla všechna záludná místa kostela, zjistila, kde se na kazatelně rozsvěcí lampička (skutečně záhadné a skryté místo), posunuli jsme stůl Páně blíž, aby mě prej bylo slyšet, nacvičila jsem si důstojnou chůzi, domluvila se s varhaníkem...a pak už začali chodit lidi. Radši jsem se uklidila nahoru do věže, kde je takový pokojík. Abych se mohla soustředit. Ne že bych nechtěla zdravit všechny milé příchozí. Ale nejspíš by mě jenom rozptylovali. Chvilku před půl osmou mi řekl farář Mikuláš, že mě nechá rozjímat a ať prostě potom nějak sejdu dolů a zahájím to. Samozřejmě, ve chvíli, kdy jsem se chystala vykročit, rozepla se mi podprsenka. Vzhledem k navrstvení oděvů bylo trochu obtížné se k ní dostat a zapnout ji, zvlášť když v tu chvíli do místnosti vrazil kostelník. Tak jsem si místo modlitby pomyslela cosi jako: "Bože, ty máš ale dobrej smysl pro humor :-D". Nicméně, nakonec se podařilo opět zapnout, uklidnit se, sejít dolů bez jakéhokoli úrazu a vykročit vpřed.

Používala jsem standardní agendní liturgii podle formuláře A (fakt jsem se moc necítila na nějaký experimenty). Všechno proběhlo celkem v pohodě, až jsem se divila. Možná to bylo tím, že jsem v tu dobu, kdy jsem mluvila a kázala, neviděla konkrétní lidi před sebou, ale všechno v takový jako mlze. Co mě ovšem rušilo a co je častým nešvarem martinských bohoslužeb, je to, že tam lidí přicházejí v průběhu celých bohoslužeb. Ne jenom prvních deset minut. Ale opravdu po celou dobu. Zvlášť když přišli asi tři lidi různě v průběhu kázání, trochu mě to rozhodilo. Protože jsem věděla, že ty lidi slyšej jenom půlku nebo čtvrtku a byla jsem trochu nesvá z toho, jak to asi pochopěj, bez začátku a bez prvního čtení...nehledě na to, že do tohohle kostela každou neděli vtrhávaj turisti, který viděj světlo a slyšej varhany, tak tam prostě vlezou a civí.

No, co dodat. Ke konci už se mi podařilo se tak uvolnit, že jsem se zbavila svého pohřebního tónu a při požehnání se na lidi usmívat. Uf.

A nyní, pokud máte zájem, čtěte dále:

Kázání u Martina Ve Zdi 14.11.2010

První čtení: Ž 130 Čekám na jeho slovo. Kdo obstojí? On odpouští.

Základ kázání: J 4^46-53 Pane, pojď než moje dítě zemře. Uvěřil Ježíšovu slovu.

Milí bratři a sestry, milí přátelé. V prvním čtení jsme vyslechli žalm. Nezačínal nijak vesele. „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas.“ Nezačíná nijak vesele a my všichni takové pocity známe. Kolikrát jsme podobná slova mysleli, šeptali, nebo i křičeli? A možná vidíme kolem sebe někoho, kdo se nachází v hlubokosti a my mu neumíme pomoct. Jen vidíme, jak volá z hlubin.

Myslím, že takhle si připadal i ten královský služebník z Janova evangelia. Strach o dítě je asi nejsilnější děsivý pocit, který může člověk zažít. A to je potom jedno, jestli je privilegovaným královským služebníkem nebo nejposlednějším pastevcem. Nemocný syn je blízko smrti.

Královský služebník slyšel o Ježíši. Pověst ho předchází,  a tak se rozhodne ho vyhledat. O Ježíši čteme, že putuje. Následuje plno zeměpisných pojmů. Míří z Judska přes Samařsko do Galileje. Galilejští ho znají, viděli ho o svátcích v Jeruzalémě, kam taky putovali. Viděli, co Ježíš v Jeruzalémě vykonal (mnohá znamení, 2.kap.), a tak se nyní těší, že třeba předvede něco i u nich, v Galileji. Čteme, že se Ježíš zastavil v Káně a ihned nám evangelista připomíná událost, která se v Káně při jedné svatbě stala. Na prosbu své matky tam Ježíš proměnil vodu ve víno. To nebyl žádný pouťový kousek, ale mnozí Galilejští si to možná mysleli.

Kdoví, co všechno slyšel královský služebník vykládat o Ježíši. V každém případě, když se dozvěděl, kde Ježíš zrovna přebývá, vydal se za ním, aby ho poprosil o uzdravení syna. Tohle dobře známe. V okamžiku, kdy nás nemoc přemáhá, nás nebo naše blízké, hledáme jakoukoli pomoc. Vede nás zoufalá naděje. Královský služebník to asi ještě nevěděl, ale šel za tím pravým a s tou pravou žádostí. Žádal o uzdravení syna, uzdravení toho, po kterém už se natahuje smrt.

A co mu na Ježíš odpoví? Jeho odpověď je příkrá. Skoro jako kdyby ani neodpovídal na služebníkovu žádost. Říká: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ Myslím, že tuhle větu říkal všem okolo, všem těm Galilejským, kteří Ježíše uvítali a už se těšili na nějaké pěkné představení. A říká ji i nám. Cožpak my jim nejsme podobní? Slyšeli jsme, co za zázraky pán Ježíš učinil a už bychom honem rádi taky viděli něco nadpřirozeného, abychom si mohli potvrdit, že jsme na dobré cestě, že se tenhle risk víry vyplatil. Že ti bezvěrci kolem nás budou zírat, až k nim povýšeně proneseme: „Vidíte? My vám to říkali.“

Teď se měl možná královský služebník spolu s námi zastydět a poodstoupit. Ale ne, on naléhavě žádá, aby Ježíš sestoupil k němu do Kafarnaum. „Pane, pojď, než mé dítě umře.“ Bojuje o své dítě. Je mu jedno, že se na něj Ježíš obořil, nebo že není ctihodným židem. Stejně jako Jairos, jako Kenaánská žena prosící o drobečky pro své děti, jako každý rodič, prosí o uzdravení pro své dítě.

Nechme opět promluvit žalmistu. Voláme spolu s královským služebníkem: „Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň.“

Ano, odpuštěním má Bůh v nás vzbuzovat bázeň, ne ohromením nad zázraky a divy. Odpuštění, které jsme od Boha skrze Ježíše dosáhli, to teprve může vést k uzdravení.

A co říká Ježíš královskému služebníku nyní? Nemluví o jeho zásluhách, nemluví o jeho hříších, nekárá, neodhání ho od sebe, řekne jenom: „Vrať se domů, tvůj syn je živ.“ A čteme dál: „Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.“

Ten člověk. Najednou neslyšíme o královském služebníku. Protože Ježíšovu slovu, slovu života a uzdravení, může uvěřit vždy jenom člověk. Hodnosti nebo postavení mu nepomůžou... ani neuškodí. Stávám se člověkem, a mohu být opět Božím obrazem, když uvěřím jeho slovu o uzdravení a životě. Když chci následovat toho, jež se sám stal člověkem, aby nám ukázal, co je to lidství.

I žalmista to věděl a vyznával: „Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.“

A tak se ten člověk vrací domů. Vyjdou mu vstříc jeho sluhové, aby mu oznámili, že jeho syn je naživu, že se uzdravil. A jak čteme v evangeliu, z člověka se stává otec. Otec plný radosti z uzdravení syna. Dozvídá se, že synovi ustoupila horečka v tu dobu, kdy s ním promluvil Ježíš.

Uzdravení syna královského služebníka je v Janově evangeliu uvedené jako druhé znamení, druhý div Ježíšův. Od jiných Ježíšových uzdravení se ale podstatně liší. Liší se v tom, že otec nemocného chlapce uvěřil Ježíšovu slovu ještě dříve, než viděl své dítě uzdravené. To, co se odehrálo, byl vlastně takový zázrak na dálku.

Co to znamená? Znamená to, že jakékoli uzdravení z našich nemocí má na svědomí vzdálené působení pána Ježíše? Nemyslím. Věřím, že se nám evangelista snaží ukázat jinou věc. Že nemusíme spoléhat na viditelná potvrzení svědectví víry. Pán Bůh nepotřebuje lidem dokazovat, že má moc tím, že je bude ohromovat hromy, blesky a tak podobně. Jistě, pán Ježíš uzdravuje ty, kteří k němu přijdou nebo jsou přineseni. Ale není tím omezen. Pokud věříme jeho slovu, může a chce nás uzdravit z nemoci hříchu, ať jsme, kde jsme. A co my? Dokážeme rozpoznat Boží dílo způsobené jeho Slovem každodenně v našich životech, nebo uvěříme pouze, pokud těžce nemocný vstane z lůžka, vytrhá ze sebe hadičky a vesele odběhne z JIPky pryč?

-odmlka-

Zakončeme tento příběh se žalmistou: „Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.“