Tramvaje se dějí

Věci se dějí. A že se dějí věci. Třeba po Spálený pořád jezděj tramvaje. To jdete přes ulici a najednou tramvaj. A než se nadějete, jede zase jiná zpátky. Prostě...tramvaje se dějí.

Po tomto tramvajovém úvodu mi dovolte dojít k jádru věci. Na Spálence (ta ulice, co tam jezdí tramvaje) stojí poliklinika, kam jsem dneska ráno zašla pozdravit laboratoř a odevzdat jim pár veselých žlutých vzorečků. No a v přízemi se nachází obchod se zdravotnickými potřebami. Taky s obuví třeba.

Já mám obuv ráda. Ale jsem takový ten stydlín, co by nikdy nedal za botky víc než 500, protože to je přece necudné. Tudíž mám doma spousty párů od Vietnamců, Arabů a dalších, ale žádný pořádný boty. Piodle toho taky vypadá moje páteř. A tak jsem se po zralé úvaze rozhodla zakoupit jeden pár sktuečně kvalitní a příslušně drahé obuvi.

Představte si situaci. Stojím v prodejně, rdím se jako debutantka na vídeňském plese opery a roztřesenou rukou podávám paní prodavačce platební kartu. Před cenou radši přivírám oči a téměř omdlívám. Jen co botky nakoupím, přezuju se do nich, abych se utěšila tou pověstnou kvalitou. Něco na tom skutečně bude, protože mě nohy nebolí při každým kroku jako ve všech ostatních botách. Navíc jsou ony botky docela pěkné a vůbec nevypadají jako zdravotní obuv. Lehkých krokem kráčím vstříc světlým zítřkům.

Další událostě. Třeba dneska mi psal taťka, že kocour Kraken řádí. Včera jsem Krakenovi zakoupila zubní granule, aby si jima čistil zoubky a neměl zubní kámen. Má jich spapat osm denně. Jenže jedmu strašlivě zachutnaly. A před chvílí jsem dostala esemesku s popisem šílené bitevní vřavy mezi kocourem a tátou. Táta Krakenovi pěkně nasypal osm granulí, kocour chtěl ovšem víc a zmocnil se celé krabičky. Tu nějakým záhadným způsobem odnesl do tajné a nedostupné skrýše pod televizi. Byl ovšem vytažen za ocas a krabička mu byla uzmuta. Uražený Kraken prý sedí pod kredencí a vysílá spalující pohledy, zubní granule vábí odněkud zeshora a tatínek hlídá.

Co se ještě událo? Třeba že byly Velikonoce. Na Velikonoční neděli jsem taky měla tak trochu debut. Jelikož jsem si stěžovala tudle panu faráři, že všechny úkony bohoslužeb dělá on a nic laici, tak mě obratem pověšřil pomocí při rozdělování Večeře Páně. Mohla jsem si dokonce vybrat, jestli budu roznášet chleba nebo kalich. Zvolila jsem chleba. Nebyl to úplně nejlepší nápad, protože jsem čekala, že bude nakrájen na kostičky, a on byl nakrájen jenom na proužky, tudíž jsem se pěkně ztrapnila, když jsem nešikovně ulamovala nestejně velké kousíčky a drobila až hrůza. Ale říká se, že úsměv hodně zachrání. Tak jsem se na každého upřímně zazubila a někteřé mi to dokonce vrátili. Jiní ne, protože existují evangelíci, kteří si myslí, že Večeře Páně je náramně tragická věc a mělo by se při ní skoro plakat. Rozesmívala mě ještě jedna věc. A to moje nejoblíbenější neteřinka (a budoucí kmotřenka) Almeida. Rodiče ji přinesli do kruhu pro vysluhování a ona se krásně zubila.

Co se debutů týče, tuto neděli budu mít jeden opravdu zásadní. Povedu bohoslužby. Uf. A jestli to přežiju, tak zas něco napíšu, třeba Seznam trapasů při službách Božích 11.4., nebo tak něco.