Toskánská tour IV.

Skončili jsme v san Gimignanu na záchodcích.

Pokračujme v San Gimignanu na hradbách. Pod hradbami, vedle hradeb. Prostě ve spleti kamenných stinnýxh uliček, kde se to hemží motocykly a sušícícm se prádlem. Poetické uličky, ve kterých potkáváte více či méně poetické lidi, popřípadě turisty s foťákem, zběsile fotící ony rozkošné uličky.

Našla jsem takhle za jednou uličkou zahradu. Veřejně přístupnou, zarostlou, takovýho něco mezi parčíkem a zahrádkou. Rostly tam olivovníky a kopřivy. na jeden olivovník jsem postavila foťák a skvostně se vyfotila na samospoušť. Tedy moje nové šatičky, já, lavička a olivovník. Nádherná kompozice :D

V určenou dobu jsme se setkali s bratrem, občerstvili se, a vydali se zkoumat další uličky, tentokrát v dolní části města. Objevila jsem další výbornou kompozici. Na okně se vyhřívala kočka. Okno mělo zelené oprýskané okenice, zdi byly z kamene, viselo tam sušící se prádlo a rostly slunečnice. A když jste se natočili doprava, úzkým průhledem jsta zahlédli ven z města z kopce na úrodnou krajinu Toskánska.

Jsem se nějak rozněžnila, sakra. Jako bych to nebyla já, emancipovaná feministka (tak mě nazval minulou středu pan peofesro systematické teologie, když jsem se odhodlala odpovědět na otázku, kterou vrhnul do pléna:D). Feministka nebo ne, San Gimignano jsem si opravdu moc užívala. Po cestě k autobusu ještě strávila milé chvilky v obchůdcích se suvenýry (hlavním artiklem je keramika a alabastr, tudíž více či méně vkusné vázy, misky, ozdobné talíře, domovní číslice, cedulky na branku "pozor zlý pes", či "pozor, kočka"...).

Už by mi to stačilo, ale pan Fanouš měl jiné plány. Vyvezl nás ještě do vesnice Vinci, kde jsme měli obdivovat muzeum Leonarda da Vinci a tak vůbec. Já s bráchou jsme po muzeu netoužili, bohatě nám stačilo moderní umění vzdávající hold italskému mistrovi, které se prezentovalo na náměstíčku před muzeem (takový jakože nepravidelný obrazce a pokřivená podlaha). Vesnice Vinci je poměrně nudná a my měli stejně jen půl hodiny. Tento čas jsem chtěla strávit plodně, vydala jsem se tudíž hledat veřejné záchodky. Nenašla. Ale v jedné restauraci na náměstí mě pán ochotně pustil. Stačí se tvářit jako bezradná něžná turistka, která s koktáním vysloví "Buon giorno" a máte vyhráno. Sukýnka tomu ještě pomůže.

Před sedmou jsme dojeli zpátky do našeho městečka. Trávit večer v hnusném hotelu se mi moc nezamlouvalo. Brácha byl utahanej, dal si teda v jedné pizzerii jídlo a šel si číst ven. Já spočítala eura, převlíkla se do sportovního a vyrazila na zubačku. Ona to teda žádná zubačka nebyla, jak mi sdělil tatínek, když viděl fotky. Nevím, co to bylo za mystifikaci. pan Fanouš upozorňoval, že tam jezdí zubačka na kopec. A protože šlo o pozemní lanovku, použil nejspíš termín zubačka. Nevím, jak jsem to mohla tak nerozumně přejmout, i když jsem jasně viděla, že žádné zuby mezi kolejema nejsou! Cožpak nejsem dcera svého otce? který vám vyjmenuje jízdní řády všech zemí světa a podle jednoho obrázku pozná typ lokomotivy a odkdy do kdy se vyráběla, popř. kde? Celou cestu stojím na plošině a čumím na to lano a nic. Nic mě nenapadne. Vidím dvě koleje a lano a furt myslím na zubačku...

Nevermind. Lanovka je velmi romantická, protože jezdí až do půlnoci. já jela v sedm, kdy se pomalu stmívalo, ale ještě bylo vidět. Není to sice zrovna ideální pro fotografování, ale některé věci se prostě nefotí, ty se prožívají. Nahoře najdete městečko Montecatini Alto, což je jednak vyjádření jeho polohy, druhak cen ubytování a stravy, bych tak řekla. Já se spokojeně procházela romantickými uličkami, užívala si výhledy na celé údolí, kde se pomalu rozsvěcela světla a pozorovala mraky ozářené posledními paprsky slunce...ééé..pozor, píp, píp, hlásí mi to tady, že sklouzávám do územé nebezpečné sentimentality. Tak to zakončím větou o bíločerné kočce, se kterou jsem tam skamarádila. Kočka seděla velice esteticky na zábradlí a nechala se fotit. posléze začala vrnět, otírat se mi o nohy a málem odešla se mnou. Já ale měla lístek do lanovky jen pro jednoho, takže jsem jí musela vysvětlit, že musí zůstat v Montecatini Alto.

Před odjezdem lanovky jsem se ještě proěla po promenádě (rozumějte, promenádě na kopci, tj. z jedné strany, za vámi, máte kopec a městečko, a před vámi je výhled do údolí). Zrovna jela nahoru jedna zu...lanovka, tak jsem naštelovala foťák, a tátovi ji slavnostně vyfotila. pak jsem upalovala na stanici. Lanovka čekala, až někdo přijde, což byla shodou okolností skupinka čechů, a tak jsme dolů jeli jen v pěti, a celou cestu hovoříce česky. O volbách. To trošku rušilo můj dojem z vlahého jarního vzdoušku a přírody kolem. Ale to se nedá nic dělat. Taky to patří k věci.

Dole v městečku jsem neodolala a zašla si ještě na zmrzlinu. Při této příležitosti jsem se naučila, jak se říká italsky "dobrý večer" a "dobrou noc". Následně jsem své kroky vedla do bufíku, kde jsem si zakoupila těstoviny a spořádala je na pokoji. Samozřejmě skrčená na posteli, protože židli jsme tam měli nefunkční. A pak už jen spát a nachystat se na další den, kdy byla na programu Florencie a odjezd do česka.

Arrivederci!