Pokračování protivného policejně psího příběhu

V pátek v noci jsem se nemohla vyspat. V sobotu v noci jsem se nemohla vyspat. V neděli v noci jsem se...ano...teď to přijde...nemohla vyspat. Štěkající potvory nedaly pokoj (jak by taky jo, byvše přikryté deskami a majíce tedy celý den noc). V sobotu v noci jsem opět volala tísňovou linku. Pan dispečer se vůbec nezlobil, naopak mě uklidňoval, říkal, že ty psy slyší štěkat až ke svému telefonu a poradil mi, abych v pondělí zajela na okresní ředitelství policie a tam si oficiálně stěžovala.

To bylo v sobotu v noci. Bodejť bych nebyla hysterická, když jsem měla za pár hodin vstát a jít sloužit bohoslužby, úplně sama a poprvý a vůbec. Tak jsem si vzala prášek na spaní. Když jsem se ráno probudila, byla jsem poměrně dost groggy a vůbec jsem se necítila nervozní, jen jsem se přiblble usmívala. Když jsme dojeli do Krucemburku do kostela, rázem jsem vystřízlivěla, protože tam byla děsná zima a já v šatech a silonkách a černém kabátku zmrzala. Jenže to víte, když děláte kazatele, nemůžete si jen tak přijít v teplejch kamaších a tlustý zimní bundě. Talár jsem odmítla (stejně neměli v mojí velikosti a já bych chtěla vypasovanej), ale abych neurazila věřící, byla jsem v černé.

Jéje, to vám bylo něco. Takový ty liturgický věcičky jsem ještě zvládla, ostatně jsem zvyklá se vyskytovat u stolu Páně, třeba mít čtení nebo tak. Takže modlitbu, confiteor, vítání, tohle všechno šlo. Pak nastala chvíle, kdy jsem měla vystoupit na kazatelnu a zvěstovat. Tedy přednést pečlivě připravené, ve škole odsouhlasené a snad z Ducha vycházející kázání. Je to jedinečnej pocit, stát tam nahoře na kazatelně a mluvit. Trochu jsem se bála. Trochu lidí a trochu toho nahoře (Nemyslím pavouka houpajícího se u stropu).

V zásadě to ale dopadlo dobře, děkuji svému fanklubu za účast, děkuji všem údům sboru za to, že mi říkali, jak to bylo pěkné:))) Ještě pořád čekám zdrcující kritiku, zatím jsem vyslechla jen tolik, že občas polykám koncovky.

Po neděli přišlo pondělí a Bětuška se vydala na policejní stanici. Podle mapy si pěkně našla, ohlásila se na recepci a čekala, až si ji vyzvedne nějaký chápavý, mladý, krásný, inteligentní policista. V podstatě se to splnilo. S trochou dobré vůle. No, rozhodně byl chápavý. A mladý. Pan policista se specializoval na stížnosti. Ale řekl mi, že v mém případě nemůžeme podat stížnost, protože ta se podává na lidi a já si stěžuju na psy, a to je věc. Pěkně hlasitá teda. Nicméně, že můžeme sepsat petici ve věci veřejného zájmu. Jak řekl, tak udělal. Všechno jsem mu vylíčila a on to všechno zapsal. Opravdu všechno. Tvářila jsem se trochu nejistě, když v petici stálo i to, že jsem si dávala ucpávky do uší a polštář přes hlavu, ale prý to tam má být. Psal to trošku jako román. Když mi zprávu dal ke kontrole, zaúpěla jsem. Já bych to jaksi celé formulovala jinak, ale předpokládám, že policisté mají speciální řeč, která prostě musí znít dementně. Aspoň jsem ho donutila, aby větu "od pátku jsem se se svým otcem nemohla pořádně vyspat" změnil na "od pátku jsme se já ani otec nemohli pořádně vyspat", a že "psi jsou tam jako v kopce" se píše s "b". Neodvažovala jsem se mu říct, že já bych to rozhodně napsala úplně jinak, a že tak divné věty bych v životě neprodukovala, protože jsem se bála, že přestane být milý a chápavý.

Teď putuje petice do Jihlavy k nejvyššímu kynologovi Zababovi. Jsem zvědavá, jestli s tím něco provedou. Třeba přestěhujou psovoda a pejsky. Nebo zlegalizujou držení zbraně pro trpící sousedy. Nebo tak něco.

Přátelé, vnoučata, mravenečkové a tak, loučím se. Odjíždím do slunné (doufejme) Itálie, kde si budu prohlížet renesanční památky a uhranovat Italy svýma nohama. A jestli s náma nehavaruje autobus, tak na viděnou! Slyšenou. Čtenou.