Jak jsem chtěla být mladistvou intelektuálkou

Bětuška touží po Augustinovi.

Cože?

No jo. Musíme ho číst do prosemináře církevních dějin. Německy. To je ještě horší než latinsky, popravdě řečeno. Každej tejden si máme okopírat zhruba 30 stránek a do dalšího sezení zpracovat. Hrůza. Jednak mi přijde škoda vyhazovat tolik peněz a druhak mi přijde líto toho papíru. Nehledě na to, že naše kopírky jsou permanentně..(a teď mě napadl vhodný veršík od U2: stuck in the moment and you can´t get out of it). Přesně tak. Několikrát denně se tam objeví "Papierstau". A vedle kopírky je takový milý vzkazík: "Když se posere kopírka, nás knihovníky to nezajímá. Zavolejte si servis."

Tudle jsem si prohlížela naši domácí speneří knihovnu. A co byste řekli? V nejspodnější poličce jsem našla celé oddělení církevních otců, úplně vidim, jak jim vlajou ty fousy...dokonce i Augustin tam byl...Celá šťastná jsem si říkala, že kopírovat nemusím.

Večer jsem se chtěla pustit do De civitate Die, kniha V.. Sejdu do knihovny, skloním zrak k Augušovi, vytáhnu ho ven a běda! Máme kompletní vydání jeho spisů- ovšem bez prvního svazku. Haúúúúú (škoda že nejsem vlkodlak, znělo by to autentičtěji).

Druhej den jsem šla teda poměrně naštvaná do knihovny, že si to  okopíruju. Samozřejmě, kopírky byly opět obě rozbitý. Nicméně, někde tady přece musí bejt originál, ne? Katalog jsem neprohlížela, stejně bych tomu nerozuměla, a po čuchu jsem šla do oddělení Kirchengeschichte. Po chvilce čmuchání jsem skutečně objevila vytoužený svazek a jako vítr se hnala za knihovníkem, abych si ho vypujčila.

Tududumtum (takový to, jako v Risku, když jste špatně odpověděli). Pan knihovník mi sdělil, že knihy se z knihovny nepůjčují. Pouze o víkendu. Ať přijdu zejtra. Grrrr. (velmi naštvaný vlkodlak).

Dneska jsem šla na sichrovku. Popadla jsem toho svýho vyvolenýho Gustýnka a s pevnou vůlí kráčela ke knihovníkovi. Na můj dotaz odpověděl, že ano, že si skutečně mohu knížku vypůjčit. A pak to začlo. Automaticky jsem chtěla vytáhnout svůj Studiticket, kterej slouží zároveň jako průkazka studenta. Pán ale říkal, že by potřeboval jiný potvrzení, takový to velký, kde je skutečně napsáno, že studuju teologii. Říkala jsem mu, že ji opravdu studuju, ale nevěřil mi. Nakonec jsem vyhrabala takovej velkej papír, co na něm áme všechny studijní potvrzení a pán spokojeně přitakal. Nicméně nedalo mu to, a optal se, jestli skutečně studuju evangelickou teologii. (to jako student katolický by si nemoh vypujčit Augustina nebo co???). Přitakala jsem a chtěla odejít, ale pán nebyl ještě ani v půlce.

Se sadistickým úsměvem vytáhl modrý aršík papíru a naprosto nesrozumitelnou řečí mi začal vysvětlovat, jak ho mám vyplnit. Pochopila jsem, že to je přihláška do kategorie vypůjčovatelů. Poslušně jsem vyplnila. Poté po mně chtěl průkazku do centrální knihovny (ještě že jsem si ji zařídila), jejíž číslo jsem musela opět uvést do modrého aršíku. Pořád mu to ještě nestačilo. Vytáhl bílý bloček, a do něj jsem musela vyplnit nacionále, jméno knížky a autora a stručný obsah (no, to ne, ale skoro....). Odtrhl první papírek, pod ním byl růžový, ten jsem dostala já (nevím proč, blekotal něco o tom, že kdybych přišla do knihovny v noci a něco chtěla...nebo...fakt jsem mu nerozuměla), a nakonec ještě zelený, a s tím mě nasměroval do vedlejší místnosti, kde na zemi v rohu v koši ležely takové červené destičky z tvrdého papíru. Řekl, že zelený papírek mám vložit do červené destičky a s tou odejít do oddělení, kde jsem si knihu půjčila a zaznačit tak, že je půjčená.

Tak jsem si říkala: je blázen on nebo já? Proč tam vlastně sedí a buzeruje? U nás v knihovně například máme zakázáno knihy zařazovat zpátky, to je práce knihovníků. A když si knížku pujčíme, udělaj jen takový blik-kvik, a je to všechno zanesený v počítači....

Tady se zjevně zastavil čas.

A teď leží Auguš vedle mě a já ho musím číst...nicméně, vzhledem k tý námaze se do toho asi fakt pustím.