Kocour opět zasahuje

Předevčírem jsem šla na procházku s naším Smraďochem. Bylo to asi takhle:

Jelikož mi hifíly už lezly krkem a bolely mě záda a vůbec, řekla jsem si, že se trochu provětrám a aspoň obejdu dům. Jako zní to divně, že, ale v podstatě obejít dům, v němž bydlím, znamená obejít policajty, parčík, ulici a stodolu a kolem silnice zpátky. Přikvačil kocourek a začal na mě mekat, že chce, abych si ho všímala. Tak jsem ho podrbala, uhladila a šla.

Smraďoch to pochopil tak, že půjde se mnou. Tak jsem ho nechala. Kousek kolem domu stejně chodí, tak se snad neztratí....následoval mě přes policejní zahradu kolem psích kotců. Pořád to bylo na dohled domu, takže v klidu. Došli jsme za dům, do "parku" (nevím, jak to nazvat, my tomu doma říkáme "ten plácek za policajtama, co tam kaděj psi a jezděj děcka na kole"). Žádný pejskaři v dohledu, tak šel kocour pořád za mnou. Co chvíli jsem zastavila, podrbala ho za ušima a ptala se, jestli jako půjde ještě dál se mnou. Prej v pohodě.

Došli jsme k vedlejší ulici (obešli jsme tudíž dům ze tří čtvrtin, akorát že právě nebyl vidět, protože před ním stál jinej dům a zahrada). Kolem projelo auto. Kocour začal jančit. Odhopkal do trávy a odtamtaď na mě vyděšeně mňoukal. Tak jsem šla za ním a uklidňovala ho. Ukázala jsem mu, že když by se dal přes tu zahradu, tak dojde zezadu k našemu baráku. Nezabralo to.

Tak jsem ho popadla do náruče (to byla ode mě vskutku velká oběť, protože kočák se sice nechá nýst, ale okamžitě se vám zaryje drápkama do krku/paže/hlavy/hedvábné šály atd), rychlým hmatem zneškodnila jeho packy a šli jsme. Bohužel, asi 50 m od nás nějaký děcka jezdily na kole a výskaly u toho. Nejspíš nadšením nebo strachem, každopádně, kocour se poděsil a vystřelil mi z náruče pryč. Teda pryč..asi 4 metry ode mě se zastavil a zoufale mňoukal. Šla jsem dál a domlouvala mu, ať jde se mnou, že už brzo uvidí tu stodolu, co sousedí s naším domem. Chvíli šel, ale když jsme se přiblížili k silnici, zaraženě se zastavil a zase...ano...mňoukal.

 Tak jsem ho opět rezolutně popadla a bez milosti jsme kráčeli dál. Už to bylo jen za roh, kde by viděl náš dům zepředu a snad konečně pochopil, kde to jsme, jenže na tom rohu, na nejužším místě chodníku, jsme potkali stařenku s čoklem.

Yes, uhodli jste. Stařenka čokla málem neudržela, jak ji táhl směrem k nám, skoro to nahodila do silnice, a kocour se děsivě zmítal...jelikož jsem mu držela tlapky, rozhodl se, že mě pokouše. To už mě fakt vytočilo, tak jsem ho mrskla na zem s výkřikem: ty debile, vždyť už jsme doma! Kocour zdrhl pod auto. Uvědomil si za chvíli, že je to vlastně NAŠE auto a spokojeně vylezl ven. Začal se mi otírat o nohy a napůl vyčítavě, napůl miloučce vrněl. Jsem mu nesmlouvavě řekla, že se mnou přece nemusel chodit.

Ale stejně jsem to nevydržela. Vzala jsem ho nahoru domů a dostal kostičky...