Den šestý

Lidi, mě tak bolej záda..jednak od dlouhýho sezení v autě a druhak od generálního úklidu domácnosti (a nevymyslela jsem to já, anobrž tatík. Dneska mejeme trouby).

Takže celodeňák.

Pokud si někdo snad myslel, že když se jede na celodenní výlet, vyjede se dřív než  v jedenáct, tak si myslel špatně. Táta na to má jasnej názor: když už jsme na dovolený, tak přece nebudem vstávat brzo ráno??? Aspoň na nečem se celá rodina shodnem...Proč vylízat z pelíšku, když nemusím. Ten ohromnej pocit svobody, že nemusím, nikdo po mně nic nechce, nepotřebuje mě, nečeká na mě, neujede mi tramvaj..ááách, a navíc když máte ještě z postele pohled na několikery hory a jedno údolí...no takže chápete, proč naše výlety začínaly tak pozdě.

Jelo se do Ötztalu (ano, vjezd jsme měli nacvičenej už ze včerejška), akorát že v Oetzu jsme se vrhli místo do Kühtaiskýho údolí do toho druhýho, směrem k Söldenu. Sákryš, ty dřevitý rakouský názvy mi nejdou přes krk..ani přes klávesnici. Tentokrát před náma nejely žádný autobusy, jen pár traktorů a ty jsme po chvilkách zoufalého vaření vždycky nakonec předjeli. V Söldenu je príma lanovka. Vede přes silnici a pak strašně strmo vzhůru. Už jsme jí jednou jeli, asi tak před 9 lety. Pokud se divíte, proč jezdíme na místa, na kterejch jsme už byli, no...prostě...asi proto, že je tam hezky a nebo máme hezký vzpomínky a nebo naopak škaredý a chcem je vylepšit. Taková autoterapie :D

Zaparkovali jsme v Parkhausu, takový hnusný to tam bylo, ale jak říkám, teď všechno stavěj, aby to bylo k použití hlavně v zimní sezoně, a tak místo hezkejch venkovních parkovišť stavěj všude ty šeredný krabice. Propletla jsem se staveništěm zjistit, kolik stojí lístek na nejvyšší stanici, rodinná rada rozhodla, že to teda zvládnem, a jelo se nahoru. Cestou v lanovce jsme se horečně převlíkali (jelo se do 3058 metrů n.m), já nutila zbytek rodiny, aby se namazal (krémem, jasný?!!), Kabinku jsme měli sami pro sebe, tak jsme tam dělali bordel a mluvili nahlas a chovali se jako správný český turisti...MV třeba ukázal dolů a zařval: "Jé, hele, tam jede Ferrari", já a Kubiš jsme se vrhli na onu stranu lanovky a zařvali přes sebe "Kdee?" a "Dokonce tři, ty vole" a táta do toho "Máme všechno? Nezapomněli jste moji taštičku a vodu?", Kubištix se vykláněl z okýnka lanovky a fotil o 106, my na něj řvali, ať nevypadne, nebo ať mu nevypadne foťák...

V polovině jsme přesedlali na druhou lanovku, tam jsme taky jeli sami, tentokrát už jsem se bála, protože jsme jeli hodně rychle a hodně vysoko nad skálou a ta skála byla taková šutrovitá a náš stíneček dole byl takovej pidi no a do toho mi zalejhaly uši a motala se mi hlava (typický radosti lidí, kteří maj obvyklej krevní tlak 105/70:))))

Nahoře se pro změnu udělalo špatně tatíkovi, a tak jsme ho přemluvili, ať neleze na vyhlídku, ale ať si jde sednout do hospody (to tam taky bylo, na sluneční terase) Jako obvykle si dal hranolky s tatarkou a vysokohorskou přirážkou a my se vydali na kopečky. Hoši vyfotili mnoho panoramatických fotek a natočili videjka, na kterých jsou hory...hory...a další hory...a tam, vzadu, ledovec...a potom..hory...a tam, jak je ta bílá ťupka, našli Ötziho...atd. Já jsem si vyšla na menší procházku na další horskej hřebínek (bylo to asi 500 metrů, ale po samejch divnejch šutrech), přelejzajíc je jsem najednou zaslechla češtinu a spatřila vnoučka a babičku, jak pilně šplhaj naproti mně. Pozdravili jsme se, pochválili počasí, postěžovali si na ty Germány všude kolem a lezli vesele dál.

Na terase bylo vážně moc pěkně, chvílema i vedro, takže jsem si opalovala obličej a břicho (můj odstín pleti se změnil z "tvarohově bílá" na " žluklo-tvarohově bledá").

Cesta zpátky ohne probleme, párkrát jsme zastavili, abychom konečně snědli tu hnusnou svačinu, co ležela celej den v kufru auta, a těšili se večer na večeři. Opět v MentálHofu, a Kubištix tentokrát prováděl šílený kousky s kečupem. Ještě že jsme jako zmrzlíci seděli uvnitř, ostatní lidi seděli venku a neviděli nás. Kubiš nejdřív kečup vyprskl na tričko, posléze si jím pokapal sandál, následně do toho šlápl, a pak jsme mu kečup radši sebrali, protože jenom seděl, nezřízeně se chlámal a pištěl. My ostatně taky. Hrozně jsme se předváděli, i když nevim komu. Já jsem šla několikrát zašlápnout mouchu...vždycky se najednou na zemi vedle mě objevila moucha a dojížděla, tak jsem ji šla dorazit. Řehtali jsme se celou večeři, i když jsme šli zpátky, a někteří z toho měli žaludeční problémy (není dobrý se hrozně tlemit, když máte plný bříško, a ten řízek si navíc vykládá se zmrzlinkou a vyho rušíte v jeho metabolismu).

Přeju nechutné sny, dobrou noc!