Strašně exkluzivní úvaha s básničkou a modlitbou

Poslední dobou už mi signály začínat prolízat ušíma, krkem, žaludkem a vším jiným. Tím jako nemyslím, že mi..lezou krkem..ale že jsem jich plná. Pořád mě zaměstnávaj. Je to docela psycho...a zvláštní objev, že je tady tolik lidí s názory, o nichž jsem myslela, že vyhynuly už před pár set lety :D

Ty názory. Ty lidi ne..a asi se tak nestane, pokud náhodou nedostanou Darwinovu cenu, pche. Ale ne, já jim nechci přát nic špatnýho...(a to že jsem právě propíchala špendlíčkama bárbínku VŮBEC nic neznamená ;)))

Kde jsme to byli v mém věčném deníku?

Úvahy, to ano. Přemýšlím, jestl si vůbec někdy tyhle svoje zápisky přečtu. Jestli za 40 let ještě budou signály, nebo jestli všechny tyhle články proměněný v jedničky a nuly nenávratně zmizí v propadlišti internetu. (Mohly by taky založit novou životní formu a vytvořit vlastní matrix, ale to bych teda nikomu nepřála v tom žít...)

Bášničty se koukám líbí.

Ale něco tomu chybí.

Absolutní rým

to je ale rým!

Cimrmana ráda mám

jeho muzeum už znám

V Praze, v díře pod Petřínem

po schodech se dolů řinem

ne, řine se kapalina

a nikoliv Bětulina.

Psychedelická píseň

vzbuzuje ve mně tíseň,

že už není, co bejvalo

a bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo

dobře (a teď o tercii výše a dvojhlasně...)

Dogmatika, ta taaak prudí

propiska mě v ruce studí,

podtrhávat jména týpků,

co by naplnili sýpku

svými kecy o Bohu

teda pardon, svými teologickými názory

takže to se prostě musím

všechno naučit nazpamět.

Zrovna probírám eschatologii

(zvláštní, myslela jsem vždycky že to má něco společnýho s vařením)

a to, že už se to nerýmuje,

tak to mě vůbec nes...CENSORED

A nakonec jsem se rozhodla do toho zatahovat Boha.

Milý Bože. Hrozně mě štve, jak si jedny myslej, že ti rozumí víc než jiný. Jak tě ohraničujou, škatulkujou, vědí přesně jakej seš a jak jedině tě smíme vyznávat. Jasně, kdyby nebyly žádný pravidla nebo tradice, všechno by se to rozplizlo. Ale na druhou stranu, jsem vážně tak hrozná, když si vážím hinduistů? Židů? (A i když to je někdy těžký, páč mám předsudky, tak i muslimů?) Někdy mám pocit, že mi mnohem víc jde bavit se tolerantně s nekřesťanem, než s jiným konfesním křesťanem. Někdy si dokonce říkám:jo ty charoši, to sou hrozný paka. A co teprv kaťáci. Zastydlý konzervy, který by nás nejradši viděly upálený. A co teprv baptisti? nebo ty americký pošukové??

Fialovej Bože, posílám ti tuhle rudou, vzteklou modlitbu a prosím, abys mi ji třeba poslal zpátky modrou. Neklidné je moje srdce, dokud nespočine v Tobě.

Ale než tam spočine, tak mě čeká život tady s těmahle lidma kolem mě. Chci se s nima kamarádit, chci s nima nesouhlasit, ale třeba se občas společně radovat. Proč to nejde? Máš nějakej záměr? Možná jo? To není moje věc, najít odpověď. Ale ptát se můžu, žejo?

Bože, řekni mi, prosím, že s tebou můžu mluvit, i když neuctívám svatý? Prosím, můžu být u tebe,i když nevěřím v nanebevzetí a neposkvrnený početí Panny Marie? Nebo si mám radši najít jinýho pánbíčka? Třeba Kršnu? Nebo smím věřit, že vyznavači Kršny vlastně vyznávají tebe, ale jiným způsobem, protože ses jim zjevil prostě jinak? Kéž bych si to směla přát. Na tomhle světě je takovejch hafo věcí, kterym nerozumím a který mě štvou. Ale chtěla bych věřit, stejně jako Dvoukvítek v Pratchettovi, že když na sebe budou lidi mluvit dostatečně pomalu a poslouchat se, tak si porozumí.

Dík Bože, je mi líp. A dík, žes mi dal pokoru napsat to sem. Páč bych v životě neřekla, že to sem napíšu. Páč víra je moje osobní věc, žejo? Jo? Nebo...?